Jaroslava Michalcová (51) oživila rodinný recept a založila si cukrárnu: Recept na dortletky je přísně tajný!
Přímo v srdci Roudnice nad Labem, městečku jen pár kilometrů vzdáleném od slavné hory Říp, stojí kouzelný domeček, v jehož průchodu se nachází malá cukrárna s roztomilým názvem dortletka. Vstoupíte-li dovnitř, rázem se ocitnete na počátku minulého století. Stěny interiéru zdobí černobílé fotografie, na prastaré dřevěné komodě tikají funkční kyvadlové hodiny. U jednoho ze stolků pravděpodobně zahlédnete sympatickou krátkovlasou dámu sklánějící se nad počítačem. To je Jaroslava Michalcová (51), majitelka cukrárny, která v roce 2013 vzkřísila starý rodinný recept na sněhový zákusek dortletka a založila si na něm živnost. Dnes se její dorty pyšní hned několika cenami a ochutnala je dokonce i Madelaine Albrightová (79). Cestu k úspěchu však Jaroslava příliš sladkou neměla...
Pekařskou a cukrářskou tradici založil její pradědeček Josef Vopálenský. Pocházel z Humpolce, na konci 19. století však odcestoval do Vídně, kde se vyučil pekařem. Seznámil se tu se svou pozdější ženou Žofií, s níž si otevřel pekárnu s cukrárnou a povoznictvím. Na konci 20. let vlastnili manželé Vopálenští tři provozovny. Úspěšný podnik ale zasáhla tragédie. „Hlavní provozovna z neznámých důvodů vyhořela. Prarodiče se snažili dům ze všech sil opravit. Zrovna ale nastupoval fašismus, takže to neměli vůbec jednoduché,“ vypráví Jaroslava. „Když se jim renovace konečně povedla, pro změnu je vykradli. To byl asi poslední impuls k tomu, aby se vrátili zpět do Čech.“ V roce 1935 se Vopálenští usadili v Kostomlatech pod Řípem, kde koupili rodinný domek s pekárnou. Živnost po rodičích načas převzal ještě Jarky dědeček. Rodinnou tradici udržel pouze do roku 1950, kdy dostal jako podnikatel od komunistického režimu zákaz činnosti a musel nastoupit do státních pekáren. A po dortletce se tak pod Řípem na dlouhá léta slehla zem. 
Pracovala na zámku
Ačkoli si to moc přála, cukrářkou se Jaroslava nikdy stát neměla. „Dobře jsem se učila, takže rodiče příliš nechtěli, abych se »pouze« vyučila. Možná věděli, jaká to je dřina. Dědeček o tom často vyprávěl,“ krčí rameny cukrářka. „Když jsem se po základní škole rozhodovala, kam se vydat dál, padla volba na gymnázium. Studovala jsem v Národním památkovém ústavu, dlouho jsem pak pracovala v Libochovicích na zámku jako vedoucí průvodcovské služby a správce depozitáře.“
Zaměstnání změnila po dlouhých 18 letech, kdy se přestěhovala právě do Roudnice nad Labem. V Galerii moderního umění působila jako kurátorka pro styk s veřejností, vedla dětské ateliéry a navíc začala studovat pedagogiku volného času na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Volný čas si ráda krátila v kuchyni. „Pekla jsem podle rodinného receptu dortletky pro své přátele. Moc jim chutnaly,“ svěřuje se paní Michalcová. „Před pěti lety – bylo mi tehdy šestačtyřicet – jsem se tedy rozhodla vyučit se cukrářkou. Bavilo mě to a začínala jsem věřit, že by se mi na pečení mohlo podařit založit živnost. Čekala jsem pouze na nějaké znamení zvenčí.“ A to přišlo opravdu záhy.
Rodinná tradice zvítězila
V zimě 2013 se dozvěděla, že se v Roudnici uvolnily prostory bývalé cukrárny v domku na Husově náměstí. Rozhodnout se musela rychle. „Příliš jsem ale neváhala,“ dodává s úsměvem. Netušila však, jak budou začátky náročné. „Myslela jsem si, že to zvládnu sama. Ale péct 20 dortletek pro přátele bylo úplně něco jiného než 100 zákusků, které jsem musela denně připravit pro své zákazníky. Od začátku byl o ně veliký zájem.“ Jaroslavě první měsíc pomáhaly její tři děti. „Každý den jsem spala maximálně čtyři hodiny, byla jsem strašně vyčerpaná, brečela jsem, že to nezvládnu. Pořád jsem pekla, dopékala, zásobovala... Ale vitrína byla stále prázdná,“ popisuje žena krušné začátky. „Děti mě držely nad vodou. Říkaly mi: Mami, to zvládneš.“ Kromě výroby se musela Jarka, která do té doby neměla o podnikání ani ponětí, zorientovat ve složité legislativě, předpisech a nařízeních. Směrnice jí práci ztěžují dodnes. „Baví mě práce rukama, ve výrobě. Úředničinu dělám jen nerada. Ale chápu, že je to potřeba.“ Jarka si brzy mohla dovolit přijmout nové zaměstnance. Po čtvrt roce fungování podnik čítal už tři cukrářky, dnes jsou i s Jaroslavou čtyři. Vražedné pracovní tempo však paní Michalcová neopustila. „Pracuji sedm dní v týdnu, často od pěti ráno. Ve výrobě většinou zůstávám jako poslední. Od té doby, co jsem začala podnikat, jsem ještě neměla dovolenou.“ Nad vodou ji prý drží spokojení zákazníci. „Největší radost mi udělá, když za mnou přijde babička se svým vnoučkem a řekne mi, že přijeli třeba z druhého konce republiky, jen aby mě podpořili. Pro tyto okamžiky to dělám.“
Proč je dortletka tak oblíbená? A jaký recept si připravila Jaroslava pro naše čtenářky? Dočtete se v nezkráceném příběhu, který najdete v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji jen za 8,90 Kč!
