Dana Koryčanská (52) vychovává mentálně postiženého syna: Vítek je autista a péče o něj je zápřah na 24 hodin denně!
Zapomeňte na filmy Rain Man nebo Mercury, které ukazují autisty jako génie, kteří dokážou hravě počítat s osmicifernými čísly či rozluštit tajné kódy. Mimořádně nadaných autistů je ve skutečnosti velmi málo a jde obvykle o lidi, jejichž postižení není tak značné. Většina autistů ale není schopna se sama rozvíjet a uplatnit ve společnosti. Jaké to je vychovávat dítě s tímto postižením, dobře ví Dana Koryčanská (52), která už 18 let pečuje o autistického syna Vítka. Není to pro ni, jejího manžela Vítka (52) ani dceru Barboru vůbec lehké, přesto se všichni snaží, aby Vítkův život byl co nejšťastnější…
„Když měla dcera Barbora osm roků, zatoužili jsme po druhém dítěti. Otěhotněla jsem ve 34 letech, což se tehdy bralo u matky jako téměř horní věková hranice pro graviditu. Proto jsme zvažovali, zda nemám podstoupit nějaká důkladnější vyšetření, která by možná rizika vyloučila. Základní testy však dopadly dobře, takže jsme nechtěli plod zatěžovat dalšími prohlídkami. Navíc mi později bylo řečeno, že by se jimi autismus stejně nezjistil,“ začíná líčit svůj příběh Dana. Narodil se syn, dostal po tátovi jméno Vítek. Od začátku byl hodně uplakaný, neklidný a špatně spal. „Už tehdy to bylo pro všechny náročné období. U jeho hlídání jsme se střídali, aby si ostatní aspoň trochu odpočinuli. Několikrát jsem tehdy kontaktovala neonatální poradnu, jenže mě pokaždé odbyli s tím, že pokud nás k nim neposílá doktor, žádný vážnější problém syn určitě nemá,“ pokračuje. Na jednu z nejzávažnějších poruch dětského mentálního vývoje Vítkovy rodiče upozornil až mnohem později psycholog. Koryčanští po stanovené diagnóze absolvovali se synem ještě další vyšetření – počítačovou tomografii a magnetickou rezonanci, po kterých už bylo zcela jasné, že se jejich syn narodil s vrozenou poruchou některých mozkových funkcí. „U syna se od začátku vůbec nerozvíjela řeč, ačkoliv jsme se ho pořád snažili citlivě do komunikace postrkovat. Napřed nás lékaři považovali za příliš ambiciózní rodiče, kteří chtějí mít ze svého dítěte pomalu génia. Až časem přiznali, že to může být přece jen jinak,“ dodává Vítkova maminka.
Děsí ho lidé i hluk
Po stanovení diagnózy začali Koryčanští o autismu shánět dostupné informace, včetně těch zahraničních. Následně se pustili do synovy speciální výchovy… Vítek byl totiž velký samotář. „Když přišel někdo cizí, Vítek s pláčem utíkal pryč. Dříve jsme s ním nemohli ani do obchodu, protože se v něm hodně vztekal. Dali jsme si opravdu moc práce s tím, abychom ho zbavili mnoha absurdních reakcí a obav, kterými trpěl,“ vzpomíná Dana. Vítkovi časem našli terapeutku a ona odjela do Anglie na kurz týkající se autismu, který rodině hodně pomohl pochopit, jak s dítětem pracovat. „Vítek je dodnes, ačkoliv má už 18 roků, hodně citlivý na hluk a různé zvuky, které mu zřejmě způsobují i fyzickou bolest. Dítě s autismem potřebuje být také co nejvíce v klidu, mít kolem sebe lidi s pozitivním chováním a svůj specifický režim. „Než jsme přišli na ten ideální pro Vítka, bylo to pro nás nesmírně náročné údobí, protože různé metody dlouho selhávaly, což se u něj projevovalo i zvracením. Zlepšilo se to po několika letech, kdy za ním chodili dobrovolníci, studenti psychologie, se kterými jsme spolupracovali na jeho důvěře k cizím lidem. Sám časem vycítil, že ostatní pro něj nemusejí znamenat nutně nebezpečí. Díky tomu poté snášel společnost daleko lépe,“ říká Dana.
Komunikuje s obrázky
„Vítek si moc s nikým nehraje, používá obrázkovou komunikaci. Některé autistické děti jsou schopny pomocí obrázků dát dohromady i věty. U Vítka je to jiné. On je neskládá, ukáže pouze na jeden obrázek a my hned víme, co chce. Pokud se jen mluví, je pro něj slovo pouhý zvuk, pokud se však spojí s obrázkem, potom si dokáže mnohé dát dohromady. Vítek se novému učí neustále, jde to pomalu, ale jde. Navštěvujeme společně muzea, chodíme na hvězdárnu. Užít si to dosyta dokáže v zoologické zahradě, kde tráví dlouhé chvíle u výběhu medvědů či žiraf. A miluje koně,“ prozrazuje Dana. Vítek se také rád probírá dětskými encyklopediemi a populárně naučnými knihami. Při používání obrázkové komunikace se ale musí všechny postavičky tvářit mile, v opačném případě se odvrací. Se sledováním televize má problém. Naučné pořady jsou pro něj příliš dlouhé, nedokáže zůstat soustředěný. Oblíbené má večerníčky s medvědy od Václava Chaloupka. Protože ví, že se v nich nic špatného nestane, koukal by na ně pořád dokola.
Do školky Vítek nechodil, také nad jeho docházkou do speciální základní školy visel dlouho otazník. Školní režim ho stresoval, proto ji raději na čas přerušil. Po dvou odkladech se na Koryčanské usmálo štěstí v podobě učitelky, jež mu dokázala vytvořit odpovídající prostředí. Během zkrácených vyučovacích hodin tak začal Vítek získávat všeobecný rozhled. Ve vlastivědě se učil o rodné zemi, v matematice počítat peníze, ve vaření se zdokonaloval třeba v krájení a mazání chleba. „Občas ho necháváme spočítat peníze, jindy se mnou nakupuje. Samotného jít po ulici ho ale nikdy nepustím. Mohl by vstoupit do silnice, kdyby na něj třeba zaštěkal pes. Pokud mu nachystám oblečení, oblékne se sám. Dokáže i upozornit na to, že něco chce. Když se třeba chtěl jít koupat, přiběhl v plavkách,“ vypravuje Vítkova maminka.
Celý příběh postiženého chlapce a jeho maminky si můžete přečíst v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji jen za 8,90 Kč!
