Češka Dominika (38) se provdala do Velké Británie a říká: "Manžela mám díky čaji!"
Do Anglie přijela jako au-pair pár měsíců po maturitě. To byl rok 1998. „Táta mi řekl, ať si koukám najít práci, nebo ať něco dělám, protože se rozhodně nebudu flákat a on mě živit nebude. Do měsíce mi celá rodina mávala,“ vzpomíná dnes Dominika Richards (38). Doma v Čechách nechala vše, co jí bylo blízké. „Vždyť já se za rok vrátím,“ říkala tehdy svojí mámě. Už je to 18 let a sympatická tmavovláska je pořád tam. Jaké byly její začátky v cizině a jak se seznámila se svým mužem? V rozhovoru mluví i o tom, jak v jejím novém domově vnímají přistěhovalce z Východu. A chybět samozřejmě nemohlo ani téma týkající se nedávného referenda o odchodu Velké Británie z Evropské unie…
Dominiko, jak jste jako mladá holka v Anglii začínala?
„Byl to šok, chtěla jsem domů hned druhý den. Žila jsem v rodině s dvěma malými kluky, kteří neuměli pořádně ani mluvit. Jejich tatínek jezdil domů jen na víkendy a maminka si ze mě udělala služku. Moc se mnou nemluvila a jen poroučela. Od této rodiny jsem odešla poměrně rychle, a to díky druhé rodině, u které jsme v té samé době hlídala děti, když šli rodiče večer ven. Ti byli pravým opakem, u nich jsem ale zůstat nemohla. Přes agenturu jsem pak našla třetí rodinu. A tam mi to vyšlo. Brali mě jako svého člena, pomohli mi, když jsem potřebovala a dodnes se vídáme.“
Tehdy jste poznala i svého současného manžela?
„Tohle trvalo asi dva roky a během té doby jsem poznala spoustu lidí z celého světa. Chodila jsem do školy, jezdila s kamarádkou na výlety. Co jsem mohla, to jsem zkusila. Na konci mého pobytu, tenkrát byla víza jen na dva roky, jsem se seznámila se Stevem, mým dnes už manželem. Pracoval pro stavební firmu venku před barákem. Jednou, když jsem šla ze školy, mě poprosil o hrnek čaje. Od té doby jsme spolu. Jen teď si ten čaj dělá sám…“ (směje se)
Vy Češka, on Angličan. Bylo složité si vztah udržet?
„Tak to opravdu bylo, protože po vypršení víza jsem musela do Prahy. A nebylo vůbec jednoduché se vrátit zpátky do Anglie. Několikrát jsme žádali o různá víza, až jsme nakonec požádali o manželská, která měla podmínku sňatku do roka od vydání. Vdávala jsem se pět dní před jejich vypršením a Steve dodnes všem tvrdí, že si mě koupil z katalogu.“ (směje se)
Jak vás přijali jeho rodiče? A jezdíte do Prahy ke svým rodičům?
„S manželem bydlíme v přímořském městečku Herne Bay v hrabství Kent. Manžel tu má rodinu, která mě přijala velice hezky. Doma v Čechách žijí moji rodiče v Praze, další příbuzní zase Moravě. Všude mám dlouholeté kamarády a všechny se snažím vidět alespoň jednou za rok. Jezdím já domů, a nebo oni za mnou. Tedy především mamka, na hlídání. Mám totiž dvě dcery, Katherine (10) a Jessicu (8). Přece jen není nad české babičky…“
Setkala jste se v Anglii s negativním postojem ke své osobě? Myslím tím fakt, že pocházíte z Východu?
„Komentáře typu „vrať se, odkud jsi přišla“, jsem si párkrát vyslechla. Ale už je to dávno. Možná jsem měla štěstí, že jsem se pohybovala ve společnosti lidí inteligentních, kteří respektují druhé, nebo jsou sami cizinci. Spíš se zajímali, odkud jsem a jak to u nás v Česku vypadá. Hodně záleží na tom, kde člověk bydlí. Znám i případy, kdy kamarádce někdo vyškrábal na auto “fuck off home”. Hodně se zhoršilo chování vůči cizincům po nedávném referendu o vystoupení Velké Británie z Evropské unie. Ale to se děje především ve velkých městech, v oblastech, kde žijí sociálně slabé rodiny, kde jsou komunity cizinců a pak třeba i ve školách.“
Jak jste referendum prožívali, v rodině, mezi známými a sousedy?
„Je pravda, že před referendem se nemluvilo o ničem jiném. Byla spousta politických debat, rad a názorů odborníků a nekonečné články o tom, kolik Británie do EU platí a co z toho má. Bohužel zazněla i spousta klamných sloganů a zavádějících informací. Málokdo vlastně EU rozumí, a proto si z toho lidé vzali to, co jim vyhovovalo. Výsledek byl příliš těsný a nikdo momentálně neví, co bude dál. My jsme to ale s manželem nijak zvlášť neprožívali. Osobně jsem byla zklamaná, ale život jde dál. Vládne tu teď malinko nejistota, což ještě potrvá. Jen čas ale ukáže, co UK dokáže!“
Neobáváte se, že by se mohlo zkomplikovat cestování mezi Británií a ČR? Že by za vámi nemohli tak jednoduše jezdit vaši rodiče?
„Momentálně to neřeším, každopádně určité obavy mám. Emigrace byla totiž jedním z největších tahounů kampaně Brexitu. Doufám, že k zavedení víz nedojde a pro krátkodobé pobyty bude stačit jen platný pas, zpáteční letenka a “pár liber” v kapse nebo zvací dopis. Tak jak to bývalo dosud.“
Vraťme se ještě k přistěhovalcům z východních zemí. Jaký názor na to mají vaší blízcí a známi v Anglii?
„Manžel si myslí, že pokud sem kdokoliv přijede, pracuje, odvádí daně a začlení se do běžného života, není to problém. Takový postoj má většina mých kamarádů, sousedů a kolegů. Nevadí jim, pokud se člověk snaží a je součástí jejich komunity. Vadí jim ale, když tu lidé žijí několik let a nesnaží se naučit anglicky, nechtějí se přizpůsobit, a přitom čerpají z jejich sociálních dávek. Samozřejmě je tady i mnoho názorů, že lidé z Východu sem přicházejí jen kvůli dávkám. Farmáři lidi z Východu vítají, protože mají dobrou etiku práce, zeptejte se však malých stavitelů! Ti řeknou, že jim přistěhovalci berou práci, protože jsou pod cenu.“
Celý rozhovor s Češkou žijící v Anglii čtěte v tištěném magazínu Aha! pro ženy. V prodeji jen za 8,90 Kč!