Eva Lišková (85) prožila dva roky v Osvětimi: Stála jsem před plynovou komorou
Hlad, zima, každodenní strach o život svůj i svých blízkých. Mrtvoly a dým z komínů krematorií… Takové vzpomínky na rané mládí má Eva Lišková (85) z Losiné na Plzeňsku. Rok strávila s rodinou v Terezíně a dva roky pak prožila v nejstrašnějším vyhlazovacím táboře Osvětim, kde zahynuly miliony lidí v plynových komorách. Měla štěstí – přežila i s maminkou a sestrou. Jen tatínek zemřel při pochodu smrti na konci druhé světové války…
Eva se narodila do židovské rodiny Polákových. Ta vlastnila ve východočeské Luži dům, v němž rodiče měli obchod. Dokud nacisté nezačali hlásat nenávist k Židům, vůbec jí nepřipadalo, že by se od ostatních nějak odlišovala. Jenže pak musela přestat chodit do školy a na oblečení začala nosit žlutou židovskou hvězdu. A zlý sen pokračoval... S tatínkem Emilem Polákem (†50), maminkou Helenou (†70) a sestrou Annou (†90) skončila v prosinci 1942 v Terezíně. „Tam to bylo ještě zlaté, oproti tomu, co přišlo pak,“ říká Eva.
Transport do Osvětimi
Po roce v Terezíně celou rodinu Polákových nahnali do dobytčáků a vlak s nimi vyrazil směrem na východ. „Ve vagónu nás bylo namačkáno asi padesát. Lidé tam umírali. Byl tam jeden kýbl s vodou na pití a druhý na vykonávání potřeby. I zvířata cestují lépe,“ popisuje Eva. Po několika dnech dorazil transport do vychlazovacího tábora Auschwitz II. – Birkenau v polské Osvětimi.
Pršelo a třináctiletou Evu vyhnali esesáci s ostatními z vlaku. Tehdy se poprvé setkala s Andělem smrti, doktorem Mengelem. „Stál tam, my k němu přistupovali a on rukou ukazoval vlevo nebo vpravo. Jediným pohybem tak rozhodoval o životě či smrti tisíců lidí. Až později jsem se totiž dozvěděla, že kdybych šla na druhou stranu, skončila bych rovnou v plynové komoře,“ vybavuje si Eva. Při první selekci nacisté rodinu rozdělili, ale na smrt nikdo z nich hned nešel. Všichni se setkali v táboře. „Nebyli jsme ale pohromadě. Otec byl na jiném baráku, sestra také a já zůstala s maminkou. Ta roznášela vězňům jídlo. Pokaždé pečlivě vyškrabala zbytky z hrnce a tajně je nosila tatínkovi, který byl na tom ještě hůře, než my. Občas jsme se s ním setkávaly u latrín nebo u sprch,“ líčí Eva.
Noc hrůzy a smrti
Eva nikdy nezapomene na noc ze 7. na 8. března 1944. Esesáci tehdy v plynových komorách zavraždili 3800 českých Židů. „Byli to ti, co sem přijeli z Terezína transportem před námi. Byla to hrůza. Té noci se rozpoutalo peklo. Psi dozorců štěkali, pískalo se, v táboře byl veliký kravál a pak najednou vše stihlo a z komínů u krematorií se k nebi valil kouř,“ vzpomíná Eva. Tehdy se dozvěděla, že do půl roku jí čeká to samé. Ještě více přilnula k matce a obě si byly vzájemnou oporou. V té každodenní hrůze jim to dodávalo sílu. Všude kolem nich byla smrt. „Mrtvoly se válely mezi baráky. Všude bylo bahno, vši, hlad a byl cítit zápach pálených těl. Spali jsme na třípatrových palandách v dřevěných barácích. Tam, kam by se normálně vešli dva lidé, nás bylo namačkáno osm. Místa se uvolnila, jen když šel někdo z nás do plynu nebo zemřel,“ popisuje hrůzy Eva.
Před plynovou komorou
S Mengelem se Eva podruhé setkala v červnu 1944. „Měly jsme jít do plynu. Stály jsme v pětistupech. A znovu jsem předstoupila před Mengeleho. Vybíral ty z nás, které by ještě mohly pracovat. Ostatní bez mrknutí oka poslal na smrt. Byla to vteřina a jedno mávnutí ruky,“ říká Eva. Z Osvětimi skončila Eva na severu Polska v pracovních táborech Stutthof a Gutow. „Kopali jsme protitankové zákopy proti Rudé armádě. Země byla tak tvrdá, že jsme ji nemohli krumpáči zdolat. Maminka se ujala dvou českých dívek, které byly v mém věku. Jejich rodiče zemřeli v Auschwitzu v plynové komoře. Bylo 20 pod nulou a my spaly ve stanu s jednou dekou,“ líčí Eva. Blížila se Rudá armáda, a tak esesáci vyrazili s vězni na pochod smrti. „Trval několik dní. Skončil tak, že nás 18. ledna dozorci zavřeli ve stodole, a když jsme se druhý den ráno probudily, byli pryč,“ dodává Eva.
Celý příběh najdete jen v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji na stáncích je za 7,90 Kč.