Kvůli zpackanému porodu byl chlapeček slepý, hluchý a ochrnutý! Eva Vázlerová (45) po smrti svého syna (†5): Je tu tak prázdno, Vojtíšku...
Pět let žila jen pro svého Vojtíška (†5)… Pět let se Eva Vázlerová (45) z Prahy snažila zapomenout na těžký porod, kdy se ze zdravého chlapečka stala hadrová panenka. Vojtíšek se totiž narodil těžce postižený - hluchý, slepý a ochrnutý… Když rodiče získali rekordní několikamilionové odškodnění, plánovali pro synka novou speciální postel, chtěli ho vzít na dovolenou… Nic z toho už nestihli, Vojtíšek zemřel.
Vždy, když Eva Vázlerová mluvila o svém synovi, říkala: „To je náš Vojtíšek, naše sluníčko, které vychází každé ráno.“ Bohužel v pondělí 20. října loňského roku se tak nestalo. Chlapec, který byl ochrnutý vinou porodníků z pražské Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, se toho rána už neprobudil… Teď, pět měsíců po jeho smrti, se maminka rozhodla promluvit. Jak »funguje« bez syna? Co udělali s manželem s věcmi po Vojtíškovi? Dá se vůbec připravit na smrt dítěte? Na to vše otevřeně odpověděla…
Je to pět měsíců od vašeho asi nejhoršího dne v životě… Jak to zvládáte?
„Vždycky si jen vzpomenu na to pondělí, od října. Od října…“
Když jsme se viděli poprvé, sama jste mi říkala, že víte, že to jednou přijde…
„Na to se ale člověk vůbec nemůže připravit. Ano, věděli jsme to, víte, že to jednou přijde, a když to přijde… nesnesitelná bolest. Těžko se to dá slovy vyjádřit. Lékaři mu zprvu nedávali ani rok života a Vojtíšek všem ukázal, byl to velký bojovník. Byl tu s námi pět let, pět krásných let…“
Takže jste to věděla, ale nedokázala si to představit…
„Věděla, ale to vážně nejde.“
Jak vlastně od té doby »fungujete«?
„Po novém roce jsem nastoupila do práce. Doma bych sama nevydržela. Od října jsem s manželem jezdila každý den do práce. Dělala jsem mu takového závozníka, chodila s ním kontrolovat stavby. Byli jsme pořád spolu.“
Jak to prožíval váš manžel?
„Stejně těžko, já si pobrečím, ale chlapi to tak nemají. Hlavně jsme se po tom sesypali oba dva zdravotně. Začaly mě strašně bolet záda, manžela krční páteř. Fyzioterapeutka nám řekla, že to máme všechno ze stresu. Vlastně za celou dobu, co byl Vojta, jsem nebyla nemocná, a najednou viróza, a pak to šlo dál. Tak nějak jsem držela a teď to přichází vše postupně. A hlavně se mi spíše vrací to, co bylo na začátku.“
Myslíte to, když se Vojtíšek narodil?
„Přesně to. To, na co jsem se snažila zapomenout, to, co jsem se snažila potlačit. Říkali jsme si celou dobu, že tu musíme být pro něj, pro Vojtíška, a nemyslet na to, zapomenout na slovo proč, proč zrovna my. Tak teď se mi to vrací. Smutno je nám pořád, strašně nám chybí. Tohle je ale tak, že si říkáte, že to byla jedna chvilka a změnila nám úplně celý život. A Vojtíškovi úplně.“
Věříte, že to váš vztah s manželem ustojí?
„Já si myslím, že ano. Když to vydrželo do teď, tak to bude napořád. Když se Vojtíšek narodil, manžel se zachoval naprosto báječně a dost nás to semklo. Teď už společně zvládneme všechno.“
Zdá se vám třeba o Vojtíškovi?
„Bohužel ne. Akorát jednou se mi o něm zdálo. Nevybavuji si nic konkrétního, žádný děj, nevím přesně, co to bylo, ale vím, že Vojtíšek tam byl. Pamatuji si jeho úsměv.“
Když jsme spolu my dvě mluvily poprvé, přivydělávala jste si jako účetní. Jste tam stále?
„Ano, ale jen na částečný úvazek, našla jsem si k tomu ještě něco jiného.“
Cítíte, že je to pro vás lepší, že jste v nové práci? Mezi novými lidmi?
„Asi ano. Musím řešit pracovní záležitosti, učit se nové věci a nezbývá mi tolik času.“
Synovi jste se věnovala 24 hodin denně. Změnil se vám celý život i denní rytmus...
„Je to opravdu strašně těžké. Dříve, když jsem přišla domů, tak jsem hned běžela k němu, i když ho třeba hlídal manžel. A najednou ho tu nemáme... Byli jsme vždycky zvyklí, ne vše Vojtovi podřídit, ale vše jsme dělali společně s Vojtou. Úplně všechno. A teď se stane, že když někde jsme nebo plánujeme nějaký výlet, tak si říkáme, tady bychom jeli s Vojtíškem nebo tady už jsme byli s Vojtíškem. A hlavně jsem běhala pořád kolem něho. Byla jsem zaměstnaná jím. Vše se točilo kolem něj. A teď je prázdno.“
Máte nějaký nový cíl? Podívat se někam, o čem jste kvůli Vojtíškovi neuvažovali?
„Ne, ani ne, my jsme se snažili brát ho všude, kam to jen šlo s sebou. To, co jsme vidět chtěli, viděli jsme s Vojtíkem, on nás nijak neomezoval. I díky pomoci a podpoře našich přátel jsme s Vojtíkem prošli a zvládli takřka nemožné. Vojtíšek prošel Krkonoše, Jeseníky, zdolal Kleť, byl s námi v Alpách. Vzali jsme ho i k moři. Loni jsme se chystali znovu, ale bohužel už jsme to nestihli. V září měl totiž zlomenou nožičku.“
Co se tenkrát stalo?
„Vojtíšek měl kvůli svému stavu velké pnutí svalů, a jak měl řídké kosti, tak to jedna nevydržela. Měl to už dvakrát před tím. Když se mu to stalo poprvé, tak to byl strašný pocit. Nevěděla jsem, co na to panu doktorovi říct, připadala jsem si jak matka Herodes, já, která jsem Vojtíška hýčkala jak v bavlnce, ale pan doktor nám vysvětlil, že se to Vojtíškovi stát může. Když se mu to stalo potřetí, už jsem věděla, co to je. V noci mě vzbudilo takové malé křupnutí a bylo mi jasné, že není něco v pořádku.“
Uvažujete o adopci? Deset let jste se snažili o miminko, pak přišel Vojtíšek.
„Dokázala bych si to představit, i manžel. Uvidíme…“
Dokážete si představit mít zas chlapečka, nebo holku?
„Když bych si mohla vybrat, tak určitě chlapečka. Na toho jsme byli už tak nějak naladění. Ale samozřejmě je to úplně, úplně jedno. Hlavně aby to malé bylo zdravé.“
Někteří lidé řeší věci pak rázně, jiní na to nemají sílu. Jak jste naložili s věcmi po Vojtíškovi? A co jeho pokojíček?
„Vojtíšek svůj pokojíček neměl. Sice jsme ho pro něj připravovali, ale pak po tom, co se stalo, se z pokojíčku stalo spíš skladiště. Vojtík nemohl být bez dohledu, a tak byl s námi v ložnici.“
Nabídnete třeba věci charitě?
„Ano, časem určitě, až se nadechneme. Pár věcí jsme nabídli známým, kteří se připravují na to, že se stanou profesionálními pěstouny. Nabídli jsme jim kočárek a jiné věci, jako třeba přebalovací pult. Od toho října jsme vše nechali být. Až nyní jsme našli trošku sil to řešit. Jsou asi někteří lidé, kteří se všeho okamžitě zbaví, ale my jsme na to zatím neměli. … A hlavně to, co se stalo, už s námi bude navždy. S věcmi i bez nich…“
Je v bytě jedna hlavní věc, nebo místo, která vám pořád Vojtíška připomíná?
„Je to roh sedačky. Vojta tam měl svoje místečko, takový kouteček. Měl tam podložku, na které ležel a odpočíval. Měl tam plno plyšáků. To bylo jeho místo…“
A co chalupa na jihu Čech, kde jste s Vojtíškem trávila většinu času?
„Tam je to o hodně horší. Na chalupě jsem byla většinou sama s Vojtíškem. Takže tam ty vzpomínky jsou úplně všude kolem, jeho křeslo, jeho místo v ložnici, každý kout zahrady, kde ležel v kočárku…“
Byla jste tam od té doby?
„Byla… V tom máme s manželem jasno, že ji kvůli tomu neprodáme. Bereme to tak, že to k tomu patří a máme tam na Vojtíška spoustu krásných vzpomínek.“
Nerozhodla jste se po tom všem třeba pomáhat druhým?
„Zatím jsem neměla sílu ani o tom uvažovat. Je to hrozně těžké. Když ještě byl Vojtíšek, měla jsem domluvené s jednou maminkou, že by potřebovala poradit, že má chlapečka, který je v něčem na tom tak nějak podobně jako Vojtíšek, ale chodí, mluví. Byli jsme dohodnuté, že se spolu sejdeme. Mezitím se to stalo s Vojtíškem a já dlouho přemýšlela, zda na takové setkání budu mít sílu…“
Jak to dopadlo? Našla jste tu sílu?
„Nakonec ano. Bylo to těžké, ale po tom setkání jsem si uvědomila, že to bylo fajn. Že jí to snad pomohlo. Vzpomněla jsem si, že i nám na úplném začátku jedna maminka pomohla jenom tím, že měla podobné problémy jako my, ale že už byla o krůček napřed. To sdílení je potřeba. Kamarádka se zdravým dítětem vás sice taky vyslechne, ale je to jiné… Čas ukáže.“
Když jste viděla toho chlapečka, tak…
„Tak byl milej, drobounkej, šikovnej chlapeček. Jasně že jsem si hned představovala Vojtíška…“
Dá se říci, co vám těch pět let dalo?
„Určitě. Poznali jsme, co je opravdové přátelství, a zjistili, jak důležitá je soudržnost a podpora rodiny. Díky Vojtíškovi jsme poznali i několik opravdu báječných lidí a navázali nová přátelství… Říkáme, že nás Vojtíšek seznámil. Třeba když se to stalo, napsala nám paní doktorka krásný dopis. Vlastně ho poslala Vojtíškovi a psala, že on ji hodně naučil. On byl prostě… nejúžasnější…“
PTÁME SE ODBORNÍKA:
Jak se má matka vyrovnat se ztrátou dítěte? Je to jiné v případě, když jde o smrt těžce postiženého dítěte?
PhDr. Karel Humhal, psycholog:
„Ztráta dítěte je tou nejtěžší v životě matky. Nejdůležitější roli hraje čas. Dokonce některé studie tvrdí, že se matka se smrtí svého dítěte nevyrovná nikdy, a proto je tady každá rada drahá. A tvrdit, že pokud je ještě mladá, měla by si pořídit druhé, je ošidné. Řeknu vám raději, co by dělat truchlící matka neměla. Uzavřít se do samoty, izolovat se a propadnout depresi. Je důležité, aby svou bolest sdílela s druhými lidmi. Když se jedná o smrt postiženého dítěte, může to být ještě horší. Často se totiž objevuje pocit viny. Z mojí zkušenosti vím, že se ženy svých potomků nevzdávají ani v případě, že jsou těžce postižení, a ztrátu proto nesou mnohem hůř.“