Andree Brzobohaté (44) vzal před pěti lety zákeřný meningokok obě nohy: "Nebrečím a v létě si vezmu kraťasy," říká dnes
Když se Andrea Brzobohatá probrala z umělého spánku, poslední co si pamatovala, byl výlet do Krkonoš a pak už jen děsivé sny. Nevěděla, proč je v nemocnici, ani jak se tam dostala. Netušila nic o tom, že jí zákeřná bakterie připravila nejen o pět týdnů života, ale i o nohy. Od té doby uplynulo pět let, během kterých se opět naučila chodit, začala dokonce sportovat a pomáhat podobně handicapovaným lidem.
Na jaře 2010 Andreu opustil po pětiletém vztahu přítel. Odešel za jinou. A ona zůstala sama s jejich malým synem a dcerou z prvního manželství. „Myslela jsem si, že se mi nic horšího nemůže stát. Asi jsem se rouhala…“, podotýká. „V říjnu mě kamarádi vytáhli do Krkonoš. Přijeli jsme v pátek večer, to už jsem se necítila dobře. Bolelo mě v krku, třeštila mě hlava, ale považovala jsem to za obyčejnou virózu. Druhý den ráno mi bylo podstatně hůř, nebyla jsem schopná někam jít. Zůstala jsem v posteli a přátelé vzali syna Adama, kterému tehdy byl teprve rok a půl, na výlet,“ popisuje. Její zdravotní stav se výrazně horšil z hodiny na hodinu, měla vysokou horečku, zvracela. Snažila se zavolat přátelům, ale nedovolala se. Když se jí po těle objevily tmavé skvrny, které jsou typické při nakažení meningokokem, už nemohla vstát z postele, propadala se do letargie. „Přiznám se, že jsem tuhle nemoc neznala. Ani jak se projevuje,“ dodává.
Boj o čas i o život
Dál už si Andrea téměř nic nepamatuje, vše zná pouze z vyprávění. „Když se přátelé odpoledne vrátili, zavolali hned sanitku. Zdravotníci mě odvezli do nemocnice do Vrchlabí, kde si se mnou ale nevěděli rady. Nepoznali, že jde o meningokoka. Trvalo dalších osm hodin, než jsem se dostala do nemocnice v Hradci Králové, a teprve tam mi nasadili antibiotika. Odtud mě po deseti dnech odvezli vrtulníkem do nemocnice v Brně,“ popisuje Andrea. „Možná, kdybyste dostala antibiotika už ve Vrchlabí…,“ nedá mi neříct. „Dneska je těžké hodnotit, co by bylo kdyby,“ odpovídá odevzdaně. V případě meningokokového onemocnění jde o čas. O hodiny, často i o minuty. Bez léčby antibiotiky, někdy i navzdory ní, nakažený umírá. Nebezpečná bakterie tělo napadá dvěma způsoby – buď způsobuje otravu organismu, nebo zánět mozkových blan. Mnoha těm, kteří přežijí, zůstanou trvalé neurologické následky, v některých případech musí lékaři přistoupit k amputaci okrajových částí těla, jako jsou uši, nos a prsty, ale i ruce nebo nohy.
Zapomenutých pět týdnů
Přestože lékaři dávali Andree jen čtyřprocentní šanci na přežití, svůj život si nakonec vybojovala. Museli ji však amputovat obě nohy až nad kolena. Když se po pěti týdnech od osudného dne probudila v brněnské nemocnici, byla zmatená. Ani netušila, že nemá nohy. „Nevěděla jsem, která bije. Nemohla jsem mluvit, protože jsem byla zaintubovaná. Všechny svaly mi za tu dobu ochably. Celou mě ovázali, protože mi ta bakterie sežrala kůži. Jediné, co jsem si vybavila, byly děsivé sny o dětech. Že nežijí… Žádné světlo na konci tunelu, ale hrůzy,“ vzpomíná neradostně Andrea. „A když jste zjistila, že jste přišla o nohy? Co bylo pak?,“ musím se zeptat. „Dozvěděla jsem se to zvláštním způsobem. Pořád jsem opakovala, že potřebuju boty. Až mi jedna sestřička, nějak v mezičase řekla: »Na co byste je potřebovala, když nemáte nohy?«. To mi padla brada, zhroutil se mi svět. Nějakou dobu jsem spřádala i sebevražedné plány, ale to by asi napadlo každého,“ popisuje Brzobohatá.
Bez nohou, bez syna...
Naštěstí kolem sebe měla, a pořád má, rodinu a skvělé kamarády, kteří ji z toho dostali. Velkou motivací se nevzdávat pro ni byly děti. Jenomže zatímco dcera ji navštěvovala v nemocnici pravidelně, se synem být nemohla. „Bývalý přítel ho za mnou do nemocnice nevodil. Chápu, že je strašný, když se něco takového stane, ale dítě by mělo tu svou mámu vidět. Pořád je to máma, ať má nohy nebo ne,“ vypráví Andrea. „Když jsem pak po půl roce syna konečně viděla, nevěděl, kdo jsem. Říkal maminko úplně někomu jinému… Je hrozné, že jeho otec něco takového dopustil,“ říká. Její bývalý přítel naštěstí časem pochopil, že není správné odpírat matce jejího syna. Letos to budou dva roky, co mají Adama ve střídavé péči.
Nové začátky
Po nemocnicích a v rehabilitačním centru v Chuchelné prožila Andrea ještě několik dalších měsíců. Dala se dohromady po zdravotní stránce a naučila se pohybovat na vozíku. Stále však věřila, že jednou se zvládne pohybovat na protézách. „Všem jsem říkala: »já budu chodit« a všichni pokyvovali hlavou, ale mysleli si své. A dneska trošku nechápou,“ doplňuje Andrea. „I mě se to zdá neskutečné,“ přiznávám. „Chodit mě naučili až v Praze na Malvazinkách, hodně mi pomohla fyzioterapeutka Hanka Kohoutová. Teď to budou tři roky. Sice mám většinou berle, protože se ještě trochu bojím, ale věřím, že to časem zvládnu i bez nich. Na Malvazinkách jsem našla i skvělého kamaráda Petra, který přišel o nohy při nehodě. V mnohém mi otevřel oči. Když mi nebylo nejlíp, říkal mi: »Proč brečíš, prosím tě. Tobě ty nohy stejně nenarostou, tak si na to zvykni«. Díky němu zase nosím sukně a kraťasy,“ líčí Andrea.
„Jste asi velice silná žena,“ konstatuji. „Nevím, asi ano. Musíte v sobě tu sílu najít, nevzdávat se. Lhala bych, kdybych řekla, že své nohy někdy neřeším. Ale není to na pořadu dne. Nemám jinou možnost, a buď to přijmu a půjdu dál, nebo se prostě utrápím. A to já nechci,“ říká Andrea odhodlaně.
Na lyžích i na kole...
Andrea se nejen postavila na nohy, byť ne na vlastní, ale také lyžuje, hraje golf a jezdí na kole. Aby byla v kondici pravidelně, chodí do posilovny a na kranking, což je vlastně obdoba známějšího spinningu, ale jezdí se při něm rukama. „Lyžuji na tzv. monoski, na které se sedí. Ale nemyslete si, že dělám nějaké výkony. Jsem ráda, že můžu být se synem na horách a lyžovat s ním, ne jen na něj čekat u sjezdovky. Zkoušela jsem jezdit i na nohách, ale je to náročné na rovnováhu, moc jsem si to neužila. Brzy se chystám na cyklistické závody pro handicapované na Pálavu. Trasa bude mít 30 kilometrů. Jsem zvědavá, jak to dám. Jezdím na handbiku, což je speciální kolo, které se řídí i »pohání« rukama,“ popisuje Andrea.
Andrea: Chci pomáhat
Před dvěma lety založila Andrea, která je po amputaci nohou v invalidním důchodu, sdružení proti meningitidě Antimeninkokog.cz. „Svým příběhem cítím, že to povědomí o nemoci musím dostávat dál. Je hodně lidí, kteří nevědí, o co jde, stejně jako jsem to nevěděla já,“ říká Andrea. Kromě toho je také spoluzakladatelkou sdružení No Foot No Stress (nofoot.cz), které má za cíl pomáhat lidem po amputaci končetin.