Miroslav (53) a Eduard (58) proměnili kravín na výrobní závod!
Na začátku byl nápad dvou mladých kluků. Psal se rok 1993 a rozbíhat tehdy podnikání nebylo vůbec snadné. Jenže touha po vlastní výrobě zavedla dva bratry, Miroslava (53) a Eduarda (58), přímo do kravína, který se měl bourat. Místo demolice na jeho místě vznikla rodinná firma, která již 31 let vyrábí střešní krytinu. Za celou dobu své existence vyrobili a dodali střechy pro více než 45 tisíc rodinných domů. Podnikání v rodině se většinou nevyplácí, jenže u Ponců je to jinak. Ke dvěma bratrům se přidali i jejich synové, kteří začínali jako brigádnici a nyní zastávají významné pozice.
Všechno to začalo po revoluci, kdy se Miroslav Ponec vrhnul na podnikání. Vystudoval průmyslovku ve Volyni a po střední škole nastoupil do zaměstnání, ale dlouho tam nezůstal. Nebylo to totiž to, co si představoval, že by měl dělat celý život. „Pracoval jsem ve firmě, která v té době spolupracovala na výstavbě jaderní elektrárny Temelín. Teplé místečko ve velké společnosti mě však přestalo naplňovat. I přes nevoli rodičů jsem se pokoušel podnikat,“ svěřil Miroslav, který to neměl po revoluci vůbec snadné. Rozhodl se tedy, že si začne sám na sebe vydělávat prodejem oblečení. „S kamarádem jsme měli obchod s oblečením nebo jsme prodávali potraviny,“ vysvětlil Miroslav, který byl tím hlavním hnacím motorem k založení stavební společnosti. Po roce a půl ho totiž dosavadní podnikání s oblečením přestalo bavit. Začal tedy přemýšlet nad tím, že by se měl zabývat něčím smysluplnějším. „Vznikla myšlenka výroby střešní krytiny,“ svěřil Miroslav, který to ani tentokrát neměl vůbec jednoduché. Nápad byl sice na světě, jenže jeho kamarád, se kterým podnikal, se rozhodl z kšeftu vycouvat. Vrátil se zpátky ke svému původnímu elektrotechnickému oboru, který vystudoval. Jenže Miroslav se nechtěl své touhy vzdát, a tak ho napadlo, že se pokusí vybudovat rodinnou firmu. „Jediný, s kým jsem si dovedl představit něco takového rozjet, byl brácha. Bratr byl ostatně také stavař. Oslovil jsem ho a on po asi vteřině přemýšlení souhlasil,“ vysvětlil Miroslav, který se rozhodl podnikat se svým bratrem Eduardem, který se v řemeslu vyznal. Vystudoval totiž Vojenskou vysokou školu v Brně, obor inženýrské stavby.
Ruční výroba
Nápad a odhodlání tedy bratři měli, ale chybělo jim místo podnikání, a tak se rozhodli zamířit rovnou do kravína. „Náš taťka pracoval začátkem devadesátých let jako technik v JZD Temelín a věděl, že sháníme nějaký objekt. Jednoho dne přišel a říkal, že v Kočíně je bývalý kravín, na který je vypsaný demoliční výměr,“ prozradil Eduard. Slovo tedy dalo slovo a místo demolice se začalo budovat. Nešlo to však úplně snadno. „Zjistili jsme, že kravín jsme sice koupili, ale pozemky pod kravínem nebyly naše. Bylo to prostě takové punkové nadšení dvou mladých kluků,“ popsal začátek podnikání Miroslav. V jihočeské obci Kočín nedaleko Týna nad Vltavou tedy pak vznikla továrna Betonpres na výrobu betonové střešní krytiny. První betonovou tašku Eduard s Miroslavem vyrobili v roce 1993 na tehdy úplně novém stroji, který zkonstruovali čeští strojaři. „Nejdříve jsme se pokoušeli vymyslet a vyrobit lisovací stroj sami. Jenže tento plán úplně nevyšel. Byli jsme v tu chvíli bez peněz,“ přiznal Miroslav. Pořídili si stroj z hodonínských cihelen, za který tehdy dlužili 2 miliony korun. „Měli jsme jednoho zaměstnance a s tím zaměstnancem jsme my dva začali vyrábět tašky. Probíhalo to tak, že jsme ráno přišli, ty tašky, co jsme udělali den předem, jsme vyndali ručně z formy. Pak jsme vyrobili další a dali je do zrací komory. Výrobou jsme takto trávili i čtrnáct hodin denně. Bylo to hodně složité, a to především pro naše manželky,“ vysvětlil Eduard. Nicméně stroj, na kterém vyráběli tašky, jim fungoval až do roku 2012. „Stroj dostal jméno Esmeralda, samozřejmě pro svou zelenou barvu. Mimochodem kolega, který Esmeraldu pokřtil, u nás pracuje dodnes na pozici směnového mistra,“ svěřil Miroslav.
Více čtěte v tištěném APŽ číslo 51-52.
