Vendula Petřinová (18) z Křivoklátska - Ve skákání přes švihadlo je špička!
Své dětství prožila na rozdíl od většiny svých vrstevníků tak trochu netypicky. Povinnou školní docházku totiž absolvovala Vendula Petřinová (18) na domácím vzdělávání, a ani další studium nezvolila v podobě jako převážná část teenagerů. Nepochybně i to jí dalo možnost rozvíjet se ve věcech, které ji opravdu baví. Jeden z jejích koníčků, skákání přes švihadlo, ji dokonce přivedl až k natáčení videí na Instagram, k pořádání workshopů a dokonce i k závodění. Co všechno o sobě ještě prozradila?
Vendy se narodila v Praze, ale doma byla vždy ve vesničce na Křivoklátsku, kam se její rodiče přestěhovali, když jí bylo teprve pár měsíců. Na své dětství vzpomíná ráda, hodně času trávila v přírodě, která jí je dodnes blízká. „Jedna z mých nejoblíbenějších vzpomínek je stavění domečků v lese za domem. Chodily jsme tam s mamkou a sestrami skoro každý týden a pokaždé přibyla nová místnost či kus zahrady,“ vzpomíná. Od tří let pak chodila do školky, kde se jí líbilo, ale celou povinnou školní docházku už absolvovala v podobě individuálního vzdělávání, jinak řečeno také na domácí škole. „Podle toho, co mamka říká, nebyla domácí výuka něco, co by plánovala. Naopak, když o ní prý slyšela poprvé, vyděsilo ji to. Postupem času, ale měnila svůj postoj, až došla k tomu, že to se mnou zkusí a uvidí se.“ Jedním z důvodů, proč se její rodiče rozhodli pro domácí výuku, byl také fakt, že Vendy byla velmi zvídavé dítě. Četla ještě před začátkem povinné školní docházky a před svými vrstevníky byla napřed i s dalšími vědomostmi. „Mamka měla tudíž trochu obavy, abych se ve škole nenudila a nezískala k učení jako takovému špatný vztah,“ dodává. Díky domácímu vzdělávání, které je podstatně méně náročné na čas než klasická školní docházka, se mohla věnovat i řadě koníčků. Chodila na keramiku, tancovala nebo dělala gymnastiku. Od šesti let také hrála na klavír, a i když ji zpočátku museli rodiče ke cvičení přemlouvat, záhy se pro hudbu nadchla. „Pravidelně každé léto jsme jezdívali na týden dva někam na statek nebo farmu, buď po Čechách, nebo do Rakouska, kde jsem byla pořád u nějakých zvířátek. O něco později jsem začala jezdit na koni a snila jsem o tom, že budu mít farmu, což mě ale časem přešlo.“
Škola netradičně
Na domácí školu vzpomíná opravdu jen v dobrém. Má pocit, že si tak mohla více užít dětství a koneckonců i společný čas se sestrami, rodiči i prarodiči. „A určitě jsem si díky tomu udržela také pozitivnější vztah k učení. Mamka mě totiž nikdy nenutila zabývat se věcmi, které mě vyloženě nebavily, déle, než bylo potřeba. Češtinu a matematiku jsem dělala vždycky podle učebnic, ale u ostatních předmětů jsem měla určitou volnost. Nejraději jsem měla asi historii, o které jsem se třeba hodně naučila z historických románů pro děti. Určitě víc, než kdybych se ji biflovala z učebnice,“ vysvětluje. Protože také její mladší sestry se vzdělávaly doma a její táta pracoval z domova, bylo pro ně jednodušší cestovat, i třeba během školního roku, kdy je všude podstatně méně lidí. Když bylo Vendy 10 let, strávili dva měsíce v Kalifornii, později 3 týdny v Izraeli nebo v Asii. Lidé se jí občas ptali, jestli jí nechybí kolektiv a nechtěla by být mezi spolužáky, ale o tom prý nikdy nijak zvlášť nepřemýšlela. Skoro každé odpoledne měla nějaký kroužek nebo trénink, kde se viděla s kamarády. „Myslím si, že domácí škola mě také naučila lépe si plánovat a organizovat čas. A hlavně se rozvíjet ve všem, co mě bavilo, ať to byl třeba klavír nebo později švihadla a vše kolem nich.“ Skákání přes švihadlo mělo být původně jedním z jejich koníčků, kterému ovšem doslova propadla. „Asi před šesti lety jsme se sestrami viděly americký film, kde bylo i pár záběru ze švihadlové show. Dost se nám to líbilo, stejně jako mamce, takže když nám pak vybírala kroužky na další školní rok, bylo rozhodnuto. Mě a mé dvě mladší sestry přihlásila do klubu skákání, který byl od nás v dobré dojezdové vzdálenosti,“ popisuje. V té době se naučila svoje první triky a také se zúčastnila několika soutěží. Jenže na jaře 2020 přišel covid, všechny kroužky dostaly »stopku« a jejich klub skákání už neobnovili.
Zasloužené medaile - Jak k ní dospěla? Zjistíte v tištěném APŽ číslo 35.
