Janek (37) z Prahy - Učil judo až v Ugandě!
Je judista tělem i duší. Tento sport je jeho život, hodně mu dal a mnohé mu také obětoval, ať už to chtěl on sám nebo okolnosti. Janek Novák (37) má za sebou pestrou závodní kariéru, ale když ve svých osmnácti let začal pomáhat s trénováním dětí, závodění šlo postupně stranou. Mimo to je Janek také světoběžník. Odmala s rodiči hodně cestoval, žil několik let v Anglii, kde ho judo také provázelo. Zvyk cestovat a láska k tomuto bojovému sportu byly určitě dva hlavní důvody, proč se rozhodl učit judo také v Ugandě…
Janek se k judu se dostal v šesti letech. Vedle nich v domě totiž bydlel trenér. Začal tedy chodit do pražského oddílu TJ Sever a tenhle druh pohybu si okamžitě zamiloval. „Jako každý kluk jsem se rád hýbal a taky pral, jednak na tréninku a pak taky s kluky na sídlišti,“ vzpomíná a doplňuje, že kdyby ho judo nebavilo, skončil by s ním stejně jako třeba s keramikou nebo hraním na flétnu. Když se pak v páté třídě stěhoval s rodiči do Anglie, bylo jasné, že kromě školy bude chodit i na judo. „V tomhle období jsem měl registraci jako závodník v Anglii i u nás. Také jsem začal hrát rugby, které bylo v Anglii už tenkrát na vysoké úrovni. Bavilo mě, je to také dost kontaktní sport,“ upřesňuje a jedním dechem dodává, že po návratu do Čech hrál pak na střední škole rugby dál a dostal se i do českého národního týmu. K tomu se samozřejmě dál věnoval judu. „S rugby jsem pak přestal na vysoké. Vážil sem tehdy něco málo přes 70 kg a trenér chtěl, abych přibral alespoň na 90 kg, ale to vážně nešlo. Navíc jsem už v té době pomáhal s trénováním malých judistů, závodil a moc mě to bavilo,“ shrnuje Janek, který se o pár let později stal hlavním trenérem pražského oddílu SK Praha Sever. Od té doby, co se dětem začal věnovat naplno, závodní kariéra v judu šla stranou, a když pak jednou zlomil při zápase soupeři nohu, kariéru pověsil na hřebík úplně. Od té doby se věnuje hlavně trénování. Je rád, že k judu přivedl i svoje děti. „V podstatě mám tři. Moje bývalá partnerka měla v době našeho seznámení syna a dceru, kteří ke mně chodili trénovat. Spolu pak máme jedenáctiletého Honzu. Dcera Katka a nejmladší Honzík se judu věnují stále a dělají mi radost,“ usmívá se hrdý táta.
Změna za covidu
Dnes Janek pracuje v IT, což byl vždy jeho koníček, ale ještě před covidem byl zaměstnán jako celník na speciálním oddělení pro padělky. „Práce mě bavila, ale postupně jsem cítil, že potřebuji změnu, proto jsem se rozhodl věnovat se naplno judu, živit se tím. V práci jsem dal výpověď a přišel covid, uzavření škol, sportovišť... Moje plány tedy vzaly za své a já se nechal na čas zaměstnat jako skladník,“ popisuje. Náhoda tomu chtěla a jeden jeho kamarád mu dal zajímavou nabídku na práci v IT firmě na pobočce v Ugandě. Janek se nabídky nelekl a práci přijal. „Vše se událo během čtrnácti dnů. Chvíli jsem se zaučoval v Praze a pak odletěl do Ugandy. Nepřišlo mi to divné, asi proto, že jsem na cestování a stěhování zvyklý odmala. Než jsem odjel, zjistil jsem si přes policejní školu v Ugandě možnosti, pokud jde o trénování juda. Tam měli oddíl takewonda a tělocvičnu s žíněnkami, kde by se dalo cvičit. Takže ještě před odletem jsem věděl, co budu v Ugandě dělat ve volném čase,“ usmívá se judista a trenér a dodává, že v Ugandě judo jako sport tradici nemá, místní se věnují spíše boxu nebo právě takewondu. To se ale mělo brzy změnit. Po příjezdu do ugandského hlavního města Kampaly se Janek musel vyrovnat s řadou věcí. „V práci jsem se zajel docela rychle a hned jsem začal řešit, jak dostat místní lidi na tréninky juda. Podporu jsem získal u místní policie a vězeňské služby, jejichž zaměstnanci chtěli trénovat, pak jsem s nabídkou tréninků obcházel posilovny a nabral jsem na tréninky i uprchlíky ze sousedního Konga, kteří měli nějaké zkušenosti s judem. Inspiroval jsem se i naším projektem Judo do škol, kdy jsme nabízeli tréninky ve školách. Tak nějak to začalo,“ vzpomíná. I když by se mohlo zdát, že nikde nebyl žádný zádrhel, pár jich přece jen bylo. V první řadě bydlení. „Firma mi zařídila bydlení vedle diplomatické čtvrti, kousek od golfového hřiště. To sice zní dobře, ale rozhodně to tak nebylo. V bytě mi běhaly obrovské krysy a díky nedalekému potůčku tam bylo také dost komárů. Samozřejmě jsem hned druhý měsíc dostal malárii,“ říká Janek a dodává, že ho ani nenapadlo, že by tuhle nemoc mohl mít, i když měl horečku a zimnici. Do nemocnice ho odvezl až jeho řidič, kterému bylo divné, že už čtyři dny nebyl na tréninku. „Lékaři mi tenkrát řekli, že jsem asi první běloch, co přišel až po čtyřech dnech,“ doplňuje se smíchem a vážně dodává, že nemoc mu vcelku zamávala se zdravím, protože ji hned neléčil. Navíc k tomu dostal i rickettsiozu (skvrnitý tyfus – pozn. red.), což zjistil až po návratu do Čech, kde ji doléčil. Zhruba po třičtvrtě roce bydlení změnil. „Pak jsem si našel dům v policejní čtvrti, to už bylo dobré. Nějaký čas u mě bydleli i někteří místní, co u mě trénovali. Oni to s bydlením moc lehké nemají. Standardem jsou hliněné chatrče, nebo třeba i díra v zemi, kterou si sami vykopou,“ přibližuje.
Velký zájem
Propagace juda zafungovala a během několika týdnů už se judo v tělocvičně místní policejní školy trénovalo každý den. Tréninky byly pro děti a dospělé, ženy i muže. „Musím říct, že jsem byl nadšený ze zájmu i z toho, jak rychle se místní lidé učí. Asi je to tím, že jsou nezkažení naším evropským pohodlným životem a mají dobrou fyzickou kondici,“ zamýšlí se Janek, který dostal i podporu IJF (International Judo Federation) a podporoval ho i Pražský svaz juda, Jiří Vaněk a Judo Academy, dále kluby jako USK, T.J. Sokol Vršovice, T.J. Kralupy a Judo club Raion-ryu. Ti všichni do Ugandy darovali žíněnky, kimona a další materiál na cvičení. Po několika měsících trénování se Janek od místní sportovní agentury dozvěděl, že v příštím roce se konají sportovní hry v rámci tzv. Východoafrické unie, kde je sdruženo devět zemí. Uganda má být nyní pořadatelem her a bylo by hezké, kdyby na těchto hrách soutěžili i její judisté. Tak se Janek stal trenérem ugandského národního týmu juda. K tomu školil trenéry a trénoval děti.
Více čtěte v tištěném APŽ číslo 40.