Lucii (41) z Brna změnila život leukémie - Nemoc mě psychicky posílila...
Molekulární bioložka s dlouholetou praxí v nemocniční laboratoři, máma dvou dětí školou povinných, manželka a paní rodinného domu se zahradou. Všechny tyto životní role zastávala Lucie (41) z Brna před více než třemi lety, kdy jí lékaři diagnostikovali akutní leukémii. Vzhledem ke své profesi věděla, že jde o velmi vážnou nemoc. Dnes se díky moderní léčbě může nadále věnovat své práci, rodině a zálibám. I když se po fyzické stránce musí trochu šetřit, psychicky je silnější než kdykoliv před tím...
Vše spustila zdánlivá banalita, kdy Lucie vyhledala obvodního lékaře kvůli dlouhotrvající bolesti v krku. Protože už měla nárok na preventivní prohlídku, dostala rovnou i žádanku na odběry krve. Po jejich absolvování věci nabraly rychlý spád. „Z laboratoře ještě týž den volali, že se jim nelíbí můj krevní obraz. Odhalili výraznou hyperleukocytózu, tedy nadměrný počet bílých krvinek,“ popisuje pacientka, která zdravotnickou terminologii velmi dobře zná. Když ji navíc praktický lékař obratem odeslal na hematoonkologickou ambulanci, kam ji doprovodila maminka, začala si dávat souvislosti dohromady. Noční pocení, oteklé dásně, zadýchávání se při chůzi do schodů, nehojící se odřenina na kotníku, všechny nedávné obtíže najednou viděla jako příznaky, které spolu s krevním obrazem mohou signalizovat, že tělo bojuje s leukémií. Její podezření bohužel sdíleli i lékaři. Proto si ji ve Fakultní nemocnici Brno už nechali. „Aby se mohlo začít s léčbou, bylo nutné stanovit z bílých krvinek přesný typ nemoci. Zároveň lékaři museli zmapovat můj celkový zdravotní stav, takže mě vyšetřili na gynekologii, kardiologii, ORL, v zubařském křesle… A došlo i na rentgeny a ultrazvuky,“ popisuje Lucie a dodává, že už druhý den po hospitalizaci měli odborníci jasno. Diagnóza zněla akutní B-lymfoblastická leukémie. „Ihned jsem věděla, že je situace velmi vážná,“ vzpomíná Lucie, která věděla, že se jí kvůli chybě při buněčném dělení v kostní dřeni začaly abnormálně množit nezralé B-lymfocyty. Ty pak neplní svou imunitní funkci, a utlačují tvorbu normálních zdravých krvinek. „Při stanovení diagnózy jsem v kostní dřeni měla 95 % nádorových B-buněk. Bylo to děsivé, přišla jsem opravdu za pět minut dvanáct,” doplňuje.
Strach o život
Na Lucii po vyslechnutí diagnózy pochopitelně dolehly silné emoce. „Hodně jsem plakala, nemohla jsem tomu uvěřit. Ptala jsem se: Proč já? Co jsem udělala špatně?“ vybavuje si zpětně, jaké otázky se jí honily hlavou. Odpovědi nepřicházely, zato se dostavily pochybnosti. „Bála jsem se, nevěděla, jestli léčbu zvládnu. Vždy jsem se považovala za extrémně křehkou, jistotu jsem hledala u blízkých… A najednou jsem zůstala v těžké situaci sama. Kvůli lockdownu zrovna platil zákaz návštěv, takže s dětmi a manželem jsem během léčby v podstatě komunikovat nemohla,“ vzpomíná. V nemocniční izolaci Lucie strávila dva měsíce. V té době udržovala jen telefonický kontakt se svou maminkou, která je lékařkou a byla jí velkou oporou. „Maminka se mi postarala i o děti. Narovinu jsem jim řekla, že jsem vážně nemocná, musím být v nemocnici a oni budou bydlet u babičky, aby táta mohl chodit do práce. Babička s nimi řešila i online výuku a vůbec zajistila vše potřebné. Já se mohla uzavřít do sebe a soustředit se na to, abych se vyléčila,“ shrnuje stav věcí Lucie. Na úvod ji čekala chemoterapie, odběry kostní dřeně, lumbální punkce, transfuze, léčba virostatiky, kortikoidy i léky proti nevolnosti. „Celou dobu jsem si opakovala, že mi chemoterapie neničí tělo, ale zachraňuje život. Naději mi dodávali i empatičtí lékaři a sestřičky a vědomí, že mě léčí tým pod vedením pana profesora Michaela Doubka, který volí ten nejefektivnější způsob léčby,“ říká Lucie a dodává, že i přes velkou únavu i vyčerpání si odmítala připustit, že by ji leukémie mohla připravit o život. Chtěla tu být pro své děti až do dospělosti, vidět je vyrůstat, pořídit si vysněného psa a tak dále. „Lékaři mi každý den dávali k nahlédnutí můj léčebný plán i čerstvé hodnoty krevního obrazu. Rychle se zlepšoval, což mě také uklidňovalo. Jak léčba začínala zabírat, víc jsem věřila svému tělu, že terapii zvládne,“ usmívá se mladá žena, která ještě neměla zdaleka vyhráno. Během doby její hospitalizace se u ní v pokoji vystřídalo mnoho pacientek s různými diagnózami. Některé z nich bohužel šanci na vyléčení neměly. „Uvědomovala jsem si, že mně to světélko na konci tunelu svítí a že musím být silná a tím tunelem projít,“ vzpomíná Lucie.
Naděje na vyléčení - Čtěte v tištěném APŽ číslo 39.
