Karolina Urbanová (23) z Nenačovic se sekerou a pilou předčí lecjakého chlapa!
Vyrůstala jako většina jejich vrstevníků, na rozdíl od většiny z nich si však našla koníčka, o kterém by mnozí mohli říct, že je pro něžné pohlaví poněkud neobvyklý. Karolina Urbanová (23) propadla sportu, který zatím patří v Česku k méně známým, a to dřevorubectví. Je jednou ze čtyř žen, které se mu u nás věnují, a je z nich jasnou favoritkou, velké úspěchy sbírá také v evropských soutěžích. Co všechno o sobě prozradila?
Karolina žije s rodiči v Nenačovicích, v malé klidné obci v berounském okrese. Už odmala tak byla obklopená přírodou i zvířaty a volný čas trávila převážně venku. „Vždycky jsem byla hodně aktivní, vyzkoušela jsem i hodně sportů. Asi nejdéle jsem vydržela u volejbalu a florbalu, ale nijak profesionálně. Hrála jsem je s přáteli po večerech, jen tak pro zábavu, a aby byl pohyb. No a teď je mým největším koníčkem sportovní dřevorubectví, kterému se intenzivně věnuji asi posledních pět let,“ popisuje mladá žena. Na základní školu chodila Karolina do nedaleké obce Loděnice, poté se rozhodla pro studium Střední průmyslové školy v Dušní ulici v Praze pro obor BIM projektování (BIM – Building Information Modeling, česky informační model budovy, je moderní, inteligentní proces pro tvorbu a správu projektů založený na modelu. Umožňuje tvořit a spravovat projekty pozemních a inženýrských staveb, pozn. redakce). „Bavily mě čísla, měření a různé technické věci, ale věděla jsem, že nechci na žádnou ekonomickou školu, proto ta průmyslovka. Navíc design domů mě zajímal, co si pamatuji. Když jsem viděla nějaký pěkný dům, ať venku nebo třeba na internetu, říkala jsem si, že bych v něm chtěla bydlet a ještě raději bych si nějaký takový postavila. (smích) Po maturitě se dostala na Fakultu stavební ČVUT obor stavební inženýrství, ale po dvou letech studium ukončila. „Škola byla dost náročná, jak na učivo, tak časově. Zvlášť před zkouškami jsem »ležela« v knihách i v sobotu a neděli, což nešlo úplně skloubit s dřevorubectvím. Většina závodů se totiž koná právě o víkendech, takže jsem si musela vybrat,“ vysvětluje Karolina, která momentálně studuje na Fakultě lesnické a dřevařské ČZU v Praze obor dřevařství/ zpracování dřeva. „Teď začínám teprve druhý rok, ale jsem spokojená. Náplň studia je mi blízká a hlavně mám dostatek času i na sport.“
Cesta ke sportu
To, že se dnes Karolina věnuje, pro ženu tak trochu netradičnímu sportu, není až tak náhoda. V Nenačovicích, a to hned v domě vedle Urbanových totiž žil Davida Síla, který patřil k našim nejlepším závodníkům ve dřevorubeckých sportech. „Jeho bývalá žena navíc jedny z evropských oficiálních závodů organizuje, takže i naše rodina měla k dřevorubeckému sportu vždycky blízko. Nejdříve jsme na závody jezdili jako diváci, později jsme na nich pomáhali. Pak jednoho dne přišla mamka s tím, že by to také chtěla zkusit, a já s mojí ségrou dvojčetem jsme se k ní záhy přidaly,“ vzpomíná. Jako první se Karolina, stejně jako její máma a sestra, začala učit ovládat sekyru a motorovou pilu. Práce se dřevem jí sice nikdy nebyla cizí, doma ostatně topí kamny na dřevo, nicméně přeseknout nebo uříznout špalek na čas, navíc také na přesnost podle daných pravidel, je trochu jiná liga. Na tréninkové místo padlo kus dvorku před jejich domem, kde zprvu Karolina trávila jednou až dvakrát týdně několik hodin. „Teď v sezóně, tedy od jara do podzimu, kdy jsou skoro každý víkend závody, ať oficiální nebo nějaké soukromé, není na tréninky tolik prostoru. Jakmile se ale blíží něco velkého, tak třeba týden dopředu sekám a řežu, snažím se vypilovat svoje slabá místa.“ Když Karolina začínala, měla ruce samý mozol, postupně si ale kůže zvykla a už netrpí. Také zranění se jí zatím naštěstí vyhýbají. „Jednou jsem se lehce řízla pilou do nohy, ale to nebylo nic vážného. Jinak nosím poctivě takové železné chrániče na nohy, přes které se sekera ani pila nedostanou, maximálně vám zlomí kost. Někteří závodníci se nechrání a snadno pak přijdou o prsty na nohou. To už jsem viděla mnohokrát,“ dodává. Vůbec první závody absolvovala i s mámou a sestrou v roce 2019 v Rakousku. Všechny předepsané disciplíny dokončila v určeném limitu, ale skončila až někde na posledních příčkách. „O umístění mi vůbec nešlo. Byla jsem šťastná, že jsem vše zvládla do daného času. Myslím, že mi i slza ukápla.“ (smích)
Na stupně vítězů
Na další závody si však musela počkat. V roce 2020 přišel covid a všechny veřejné akce dostaly »stopku«. „S mamčou a ségrou jsme měly dvě varianty, co dál. Buď počkáme, až se zase závody rozjedou, nebo se prostě začneme učit další disciplíny. Zvolily jsme tu druhou možnost,“ uvádí. A také se pustily do shánění vhodného vybavení, které nepatří zrovna k levným záležitostem. Třeba profesionální sekyra přijde na 15 000 korun, motorová pila na 30 000 korun a vysoká ruční pila dokonce na 80 000 korun.
Více čtěte v tištěném APŽ číslo 37.
