Josef (+52) ze Svitavska 12 let bojoval s chronickou leukémií...
Josef Mužík (+52) z Lavičného u Svitav byl stále aktivní, hýřil optimismem, věnoval se rodině, zejména dvouletému vnukovi, a denně se na své farmě staral spolu s manželkou Marcelou (47) o zvířata. To, že se snažil žít každý den naplno, byl určitě jeden z důvodů, proč celých dvanáct let odolával chronické leukémii. Krátce před vydáním tohoto příběhu Josef svůj statečný boj prohrál. Jeho žena přesto chtěla, aby příběh vyšel, protože by z něj měl určitě radost. Byl to velký bojovník do poslední chvíle a jeho přístup k životu může ostatní v mnohém inspirovat.
Dlouhá léta Josef pracoval u speciální policejní jednotky. I když měl svou práci rád, šlo o velmi náročnou profesi, která navíc vyžadovala být stále v perfektní fyzické kondici. Když mu bylo čtyřicet, ze zaměstnání odešel, protože se chtěl naplno věnovat svým třem dětem a také farmě se zvířaty, kterou s manželkou založili. „Moje žena je od malička milovnicí koní, proto jsme nejprve začali chovat koně a k nim postupně přibývala další zvířata, jako třeba králíci, drůbež, a nakonec i alpaky,“ vyprávěl nám Josef, který po odchodu od policie přibral nějaké to kilo a začal si všímat, že jeho fyzická kondice není taková jako dříve. „Celou dobu jsem měl pocit, že to není jen o tom, že jsem trochu povolil uzdu životosprávě, ale že je v tom něco víc. Byl jsem hodně unavený, někdy jsem si připadal, že mám snad spavou nemoc,“ popisuje okolnosti, které ho zavedly k praktickému lékaři. Běžné vyšetření krve neukázalo nic zvláštního. Josefův stav se ale nelepšil, proto trval na podrobnějších testech a udělal dobře. „Požádal jsem lékaře, aby provedl další, rozšířenou krevní analýzu. Ta nakonec odhalila příčinu mého vyčerpání, chronickou lymfocytární leukémii,“ vzpomínal muž, který se zároveň dozvěděl, že jde o onkologické onemocnění, při němž se v těle hromadí abnormálně vysoké množství bílých krvinek (lymfocytů), což narušuje normální funkci krve a imunitního systému. Pro dosud zdravého čtyřicátníka to byl pořádný šok, ale zároveň byl rád, že se na onemocnění přišlo včas a dá se léčit.
Náročná léčba
„Můj praktický lékař mi tehdy přátelsky poradil, že kdyby takto onemocněl někdo z jeho rodiny, poslal by ho za profesorem Doubkem,“ upřesnil Josef, jak se začaly jeho cesty ubírat k vedoucímu lékaři leukemické skupiny ve Fakultní nemocnici Brno, profesoru Michaelu Doubkovi, který je předním odborníkem v oblasti hematologické onkologie. I díky jeho péči Josef věřil, že vše dobře dopadne. Nejprve bylo nutné podstoupit odběr kostní dřeně, ve které vznikají bílé krvinky a při leukémii i nádorové buňky. „Byl jsem poučený, že jde o nepříjemný zákrok, kdy se hrudní nebo pánevní kost navrtá a z ní se pak odebere kostní dřeň. Vrtání kosti bych přirovnal k vrtání zubu, nic příjemného, ale dá se to. Odběr dřeně je jen krátký okamžik, ale měl jsem při něm pocit, jako by mi ji tahali až z paty,“ popsal svou zkušenost. V následujících třech letech absolvoval Josef intenzivní léčbu, ale jeho stav se nadále zhoršoval. Proto lékaři rozhodli, že přistoupí k transplantaci kostní dřeně. Bohužel nikdo z Josefova okolí nebyl vhodným dárcem. Dárce se nakonec našel v evropském registru dárců kostní dřeně v Německu. Před samotnou transplantací musel Josef absolvovat ještě ozařování a chemoterapii. „Tehdy jsem si prožil nejtěžší měsíc svého života. Z kombinace léčebných procedur mi bylo po celý čas špatně a v podstatě mi ozařování a chemoterapie úplně zničily veškeré měkké tkáně. Celý trávicí trakt se mi doslova svléknul z kůže, takže jsem nemohl ani jíst a musel jsem být napojený na kapačky. Kvůli silným bolestem mi nasadili léčbu opiáty, ale ty jsem fakt špatně snášel, takže jsme se domluvili, že raději vydržím tu bolest a opiáty zase vysadíme,“ vylíčil nám nelehké období. Pak mu byla konečně transplantována kostní dřeň, ale ještě nebylo vyhráno. Přesto Josef neztrácel optimismus a dobrou náladu šířil i do svého okolí. „Stejně jsem se smál a vyprávěl vtipy. Sestřičky si dělaly srandu, že za mnou budou posílat pacienty z psychiatrie, kteří se pokusili o sebevraždu, abych jim ukázal, že stále stojí za to žít.“
Naděje na vyléčení...
Více čtěte v tištěném APŽ číslo 32.
