Kristýna Králová (34) »ladí« oblečení a doplňky pro hudební festivaly!
Původní profesí je fotografka, dnes se ale věnuje jinému, pro řadu lidí možná ne zcela známému oboru. Kristýna Králová (34) pracuje jako merchandiser, čili slovníkovou řečí člověk, který je zodpovědný za prezentaci zboží a podporu jeho prodeje. Mohlo by se zdát, že její současné povolání nemá s kreativitou nic společného, ale opak je pravdou. Oblečení a doplňky pod značkou Let It Roll totiž nejen propaguje, ale dává jim i finální tvář.
Kristýna pochází ze Šumavy, z města Sušice, kde chodila i na základní školu. Jako dítě měla hodně zálib, ale nejvíc ji to táhlo k různým kreativním činnostem, uměleckého ducha měla již odmalička. „Moji rodiče ani prarodiče sice nejsou nijak zvlášť umělecky zaměření, ale vždycky mě podporovali v tom, co mě bavilo. Hodně jsem kreslila a malovala, chodila jsem do pěveckého sboru a hrozně ráda jsem psala. Na základce jsem se s několika povídkami a básničkami pravidelně účastnila i literárních soutěží a ve škole jsem vždycky vybočovala také se slohovými prácemi,“ začíná své vyprávění Kristýna. V sedmé třídě objevila kouzlo fotografování, které se stalo jejím velkým koníčkem a později i profesní náplní. „Dostala jsem tehdy k narozeninám starý foťák a začala jsem fotit. A hodně mě to chytlo. Dokonce natolik, že jsem se ještě na základce, dva roky po sobě zkoušela štěstí ve fotografické soutěži. Obě jsem dokonce vyhrála, což mě vlastně hodně motivovalo v tom, abych ve focení pokračovala. A také nasměrovalo dál.“ Po základní škole nastoupila na Střední odborné učiliště služeb v Praze ve Vysočanech, kde nejdříve absolvovala tříletý učební obor fotografie, následně nástavbu s maturitou. „Potom jsem chtěla jít studovat fotku do Ústí nad Labem, kam jsem se ale nedostala. A štěstí jsem neměla ani na Katedře filmových studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, takže nakonec jsem zvolila mediální studia na Metropolitní univerzitě Praha,“ vysvětluje.
Vstříc dálkám
Již krátce po studiích odjela Kristýna s tehdejším přítelem do Tulumu do Mexika, kde nějakou dobu pracovala u svého strýce v penzionu. Později se svou mámou a její kamarádkou koupili ve stejném místě malý pozemek, na kterém se jim podařilo vybudovat vlastní penzion. V té době začalo Mexiko zažívat turistický boom, což jim pomohlo podnikání rozjet, nicméně Kristýna vždycky věděla, že je tam jen na výletě. Strávila tam celkem tři roky a byla to pro ni nezapomenutelná zkušenost, poznala místní život i tradice, objevila krásnou přírodu. „Na druhou stranu je tam bytí trochu složité, zvlášť pro nás Evropany. Počínaje tím, že je tam neskutečná vlhkost, takže všechno snadno zplesniví, každý večer uléháte do mokrých peřin. Obecně velkým problémem je tam také korupce a třeba na zdravotní péči potřebujete opravdu spoustu peněz. Rozmach turismu jde navíc ruku v ruce s ničením přírody, což jsem mohla pozorovat na vlastní oči, a přitáhne i drogové kartely. To už jsem ale naštěstí nezažila, odjela jsem odtamtud včas,“ vypráví. Po návratu do Čech začala pracovat jako fotografka na volné noze a dařilo se jí. Časem však měla zakázek víc než dost, až už pro ni nebylo fotografování o kreativitě, ale spíše o rutině. A když pak ve svých 27 letech otěhotněla, byl to pro ni zároveň impuls udělat ve svém životě změnu. „Fotit jsem nepřestala ani na rodičovské, ale zakázky jsem si vybírala. Věnovala jsem se i svým osobním projektům, jedním z nich byl takový jakoby foto dokument o ženách, které rodily císařským řezem, doplněný textem. Měla jsem ho primárně na Instagramu, živě jsem ho pak představila na výstavě v Chebu na Chebských dvorcích.“ Ani po rodičovské dovolené se už Kristýna nechtěla věnovat fotografování na plný úvazek. Přihlásila se na konkurz do firmy Beatworx, která pořádá různé hudební festivaly, a to na pozici merchandisera (člověk zabývající se péčí o zboží, pozn. redakce). Dostala se až do předposledního kola, ale nakonec dali přednost někomu jinému. „Vlastně se ani se nedivím, neměla jsem s tímhle oborem vůbec žádné zkušenost. O to větší pro mě bylo překvapení, když se mi po půl roce ozvali s tím, jestli mám o práci pořád zájem. Samozřejmě, že jsem měla, byla to pro mě výzva,“ vzpomíná.
Nová zkušenost - Nejen o ní čtěte v tištěném APŽ číslo 29.
