Mirka (22) z Lanžhota je pokračovatelkou slavných moravských maléreček!
Folklór provází Mirku Ferstlovou (22) z Lanžhota už od kolébky, kdy jí rodiče k usínání pouštěli dechovku. Dnes se věnuje malování podlužáckých ornamentů, a to prakticky na cokoliv. Od mašlí přes sklo až po tenisky a dětské dupačky. Dva dny před loňským červnovým ničivým tornádem na Břeclavsku dokončila svoje první velké takzvané žudro, tedy malování na klenutý přístavek nade dveřmi domu. Lásku k lidové kultuře projevila i při výběru studia na vysoké škole, kde si vybrala obor etnologie.
Tradice předávaná mladším je bohatství země. A v Mirčině rodině to všichni dobře vědí. „Narodila jsem se do folklórní rodiny. Maminka, tatínek, babičky, prostě všichni u nás chodili v kroji. Proto jsem k němu a ke zdejším tradicím byla odmalička vedená. Rodiče poslouchají doma běžně dechovku, a tak mě současně i jako miminko uspávala v kolébce,“ usmívá se Mirka. Už jako malá se svojí stařenkou, tedy babičkou, často jen tak od ruky malovala obrázky: kytičky, krajinky, ornamenty. A zůstala tomu věrná dodnes. „Asi ve mně tehdy stařenka viděla potenciál, protože mě s sebou začala brávat na návštěvy ke své kamarádce Marii Švirgové (85), což je asi nejslavnější malérečka z Podluží. U ní jsem se potom roky učila nejen základy malování ornamentů a kytiček. Správná malérečka totiž podle paní Švirgové musí umět i hezky psát a složit si vlastní formu, tedy poskládat jednotlivé vzory do celku. Právě ona se stala mojí učitelkou i velkým vzorem,“ vzpomíná na začátky své tvorby mladá malérečka. Jenže přišla puberta, a najednou měla Mirka úplně jiné zájmy. Malování a folklór šly zcela stranou. Nepomohlo ani babiččino promlouvání do duše, aby se k malování vrátila. „Paní Švirgové to bylo tenkrát líto. I moji stařenku to samozřejmě mrzelo. Různě mě popostrkovala, ale já měla prostě tenkrát svoji hlavu. Bylo to v době, kdy jsem měla začít chodit v kroji. Aspoň rodiče s tím počítali. Vždyť jsem k tomu byla vedená. Jenže jsem byla v pubertě a řekla, že v něm prostě chodit nebudu. Nejvíc mě děsilo, že bych se měla stát součástí chasy, ve které jsem nikoho neznala,“ přiznává Mirka.
První malby
Chasa je uskupení mladých svobodných lidí v kroji, která se podílí na organizaci hodů a dalších akcích, a to především na Moravě. V Lanžhotě do ní vstupují mladí v patnácti letech a zůstávají v ní většinou až do svatby. „Do chasy vstupují kluci a holky většinou se spolužáky společně z deváté třídy. To při překonávání prvního ostychu a studu z neznáma přece jen pomáhá. Chtěly jsme do chasy tenkrát se spolužačkou. Jenže rodiče jí nechtěli pořídit drahý kroj v obavách, že by ho později už neunosila. Měla jsem proto strach, že tam nebudu mít třeba s kým kamarádit. Dlouho jsem s rozhodnutím stát se součástí chasy váhala. Až proběhl krojový výlet. Ten je určený do chasy nově příchozím, během kterého jsou představeni už v kroji jak chase, tak všem dalším přítomným. Výletu jsem se sice zúčastnila, ale bez kroje. Na něm jsem se i přesto s některými skamarádila a celý večer byla potom přemlouvaná, abych do chasy taky vstoupila. O měsíc později jsem na další akci v kroji už šla. Všichni z rodiny z toho měli samozřejmě velkou radost,“ přiznává Mirka. Od té chvíle folklóru zcela propadla. Jak sama tvrdí, nedokáže si dnes představit, jak jinak by trávila volný čas, kdyby nechodila v kroji a neměla kamarády z chasy. Doma taky oprášila staré formy, vzory a začala znovu malovat. „Nikdy nezapomenu na svoje první pomalované tenisky na hodech (jde o svátky vysvěcení kostela – pozn. red.), na které jsme vyrazily s holkami před pěti lety. Běžně se hody pořádají v neděli a v pondělí. Úterý je potom převrácené, kdy holky jezdí po hodech převlečené za kluky a obráceně. Kluci nosí ke kroji čižmy, tedy krojové boty, ale holky si namísto toho ke kroji obouvají i pomalované tenisky. Před léty začaly být navíc hodně v módě. Většinou si na tenisky nějaké ornamenty nebo kytičky namaloval někdo doma jen tak amatérsky,“ dává k dobru malérečka. Mirka koupila tenkrát na pomalování tenisek jen nějaké ty levné fixy. Ze svého díla byla nadšená, ale jen do chvíle, než na ně zapršelo. „Takže se barva samozřejmě celá rozpila a tenisky byly na vyhození. To byl ale všeho teprve začátek. Následně jsem si totiž už koupila kvalitnější barvy a pomalovala si tenisky znovu. Zalíbilo se to kamarádce, která je chtěla ode mě taky ozdobit, a poté mě ještě požádala namalovat něco i na tričko. Postupně jsem se tak dostala i k tvorbě na sklo, keramiku a další věci. Přišla jsem však taky na to, že ne všechno se dá namalovat štětcem. A paní Švirgová? Byla ráda, že jsem se k malování vrátila. Slyšela o tom už před mojí opětovnou návštěvou u ní od mé stařenky,“ culí se Mirka.
Rozvoj tvorby - O té čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 20.
