Iva (66) sloužila na misích v Bosně a v Iráku!
Měla pracovat v zemědělství. Ale náhoda ji zavedla do armády, kde léta pracovala jako řídící létání. V roce 1994 Iva Valdmanová (66) odjela do bývalé Jugoslávie coby mezinárodní pozorovatel mise UNPROFOR. V srpnu 1995 zažila v městě Knin válečnou operaci Bouře Chorvatské války za nezávislost. Po skončení bojů byla v týmu, který vyšetřoval genocidu na tamním obyvatelstvu, později byla i na misi v Iráku. Byla vyznamenána medailí za statečnost a dnes má status válečného veterána.
Iva se narodila v Ústí nad Labem, pak se její rodina přestěhovala do Ostravy. Vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, který ji velmi ovlivnil, ovšem zažila na prázdninách v Ústí. „V rádiu jsme slyšeli, že nás obsadili Sověti. Dělali jsme jako děti následně různé blbosti. Třeba jsme obraceli směrové tabule. Byla to pro nás ale jen zábava a těšili jsme se, že nebudeme moci od babičky odjet, a tedy ani chodit školy. Ve zpátečním vlaku nám potom přišlo takové divné, že vidíme vagony se sovětskými vojáky, kteří nevypadali moc dobře. Byli špinaví a zřejmě i hladoví, protože lačně chytali jídlo, které jim lidé na nádraží házeli z vagonů do vagonů,“ vzpomíná Iva. Po dokončení základky vystudovala technickou a zemědělskou školu, protože se rodiče domnívali, že dané studium bude pro ni to pravé. Po maturitě dostala pracovní umístěnku do zemědělského družstva v Ludgeřovicích. „Přivítání bylo zvláštní. Byl tam už na první pohled všude hrozný nepořádek a ošklivé kravíny, což jsem viděla na cestě do kanceláře zootechnika, kterému jsem měla dělat pravou ruku. Byl to žoviální pán, plácl mě po zadku s poznámkou: Ale to tady máme hezkou jalovičku! Na to jsem nebyla zvědavá. Otočila jsem se a vrátila do auta, ve kterém na mě čekali rodiče. Řekla jsem jim, že tady pracovat určitě nebudu.“ Před Ivou tak stálo rozhodnutí, co dál. Shodou okolností však našla ve stejné době v poštovní schránce dopis, ve kterém stálo, že vojenská správa hledá ženy do armády na pozice znakařek, meteoroložek a pomocnic stálého řídícího létání. To jí změnilo život.
První výcvik
Přijímací zkoušky úspěšně splnila a na základní výcvik zamířila do pražského Karlína. „Nafasovala jsem nejdříve vojenský materiál včetně oblečení. Potom mě zavedli do pokoje, kde nás spalo čtrnáct holek. Vlasy nám nestříhali ani jinak neupravovali, jen muselo být přes ně vidět zřetelně na výložky. Spodní prádlo jsme měly svoje. A zlobily jsme jím našeho malého, hubeného a břitkého velitele, majora. V prádelně jsme věšely podprsenky a kalhotky hned za dveře, takže pokaždé, když do místnosti vstoupil, mu obličej skončil ve spodním prádle. A my jsme z toho měly pochopitelně vždycky velkou radost. Byl to takový náš plezír,“ usmívá se ještě dnes šibalsky při vzpomínce na začátky v armádě Iva. Za pár měsíců odjela, společně s jedenácti dalšími dívkami, za výcvikem na letiště do Větrušic u Žatce. „Měly jsme tam fajn život. Každá z nás si tam našla kluka. Nosili nám jablka, sušenky, přilepšovali nám různým způsobem. Naše velitelka přebývala ve městě, takže když vyrazila na kontrolu, pokaždé nám někdo z města zavčasu zavolal. A kluci stačili před jejím příjezdem vyskákat z oken,“ směje se. Po zkouškách nastoupila na letiště v Mošnově jako pomocník řídícího létání pro armádní útvary. Následně se vypracovala na samostatnou řídící. Později se vdala, narodily se jí tři děti a dnes má už i osm vnoučat. Do služby se vrátila krátce před listopadem 1989. O pár měsíců později byla účastna událostí, kdy sovětští vojáci začali naše území konečně opouštět. „Sovětští vojáci se nad nás neustále povyšovali, neměli jsme kvůli nim často potřebný klid na práci. A pili, i letecký líh ze sklenic od hořčice. Stalo se mi během služby, že za mnou přišel ruský pilot dopravního letadla ve chvíli, kdy byla hrozná mlha, a řekl mi, že by chtěl odletět. Namítla jsem, že kvůli počasí nemůže. Otočil se na patě a odešel. Najednou slyším kravál. Nahodil motory a zahlásil se mi na rádiu, že žádá o start. Odpověděla jsem mu, že start nemá povolený. Zavolala jsem hned na oblastní stanoviště, abych případ nahlásila. Než jsem to však stihla doříct, bylo letadlo pryč. Jak to nakonec vše dopadlo, nevím, protože nás o tom už neinformovali,“ krčí rameny Iva. Vojenský provoz skončil na letišti v Mošnově v roce 1992 a Iva byla poslední, která se tam s ním loučila. Vypnula rádia, zamkla věž a klíče odevzdala na civilní vrátnici. Převelena byla do Přerova.
O její cestě do Mírových jednotek čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 18.
