Hanka (47) z Prahy bojovala s vážnou oční chorobou a nádorem v plicích!
Život umí být opravdu nespravedlivý a krutý. Jasným důkazem je i Hana Ulmanová (47), kterou celý život provází nezlomná touha pomáhat druhým. Sama se od dětství pere s onemocněním oka, které se nazývá uveitida. Přesto založila nadační fond Sudička, který pomáhá lidem s vážným očním onemocněním, a dokonce se jí povedlo sehnat unikátní přístroj za téměř dva miliony korun. Jenže pak přišla velká rána. Před rokem jí lékaři diagnostikovali karcinom plic a vše se zdálo beznadějné. Hanka je však velká bojovnice, a tak se rozhodla se zákeřnou nemocí poprat!
S problémy se Hanka pere vlastně od začátku života. Narodila se totiž předčasně, v sedmém měsíci, a tak si svoje místo na světě musela ihned tvrdě vybojovat. Když jí bylo čtrnáct let, začaly se hlásit první zdravotní problémy. Často bývala nemocná, trápily ji virózy, angíny, dostala mononukleózu a jednoho dne se probudila s nesmírnou bolestí oka. Následoval kolotoč vyšetření, který odhalil zánětlivé onemocnění zvané uveitida, nespočet pobytů v nemocnici a dokonce hrozilo, že oslepne. V době puberty, kdy holky nejvíc řeší svůj vzhled, Hanka kvůli imunosupresivní léčbě a kortikoidům přibrala pětadvacet kilo. Nikdy však nepřestala věřit, že to zvládne. V době, kdy jí bylo nejhůř, však potkala někoho, kdo významně ovlivnil její život. S Radkem se seznámila, když jí bylo osmnáct let, vzali se a jsou spolu dodnes. Hanka porodila dvě zdravé děti a už nic pro ni nemělo větší význam. S uveitidou se naučila žít. Založila nadační fond Sudička, který pomáhá lidem, kteří si prošli podobným osudem jako ona. Na svoji stranu si získala i řadu známých osobností, například herce Lukáše Langmajera (41) či herečku Vlastinu Svátkovou (40), kteří přidali ruku k dílu bez nároku na honorář. Díky Sudičce proběhla rekonstrukce oční ambulance v Praze a tento rok se jí dokonce povedlo koupit unikátní přístroj za 1,8 milionů korun, který přesně měří míru zánětu v oku. Žádná klinika ho dosud u nás neměla.
Objevil se nádor
Když už to vypadalo, že je všechno tak, jak má být, najednou osud zamíchal kartami. Před třemi lety se u Hanky opět začaly hlásit problémy s očima. „V oku se mi objevil tumor, který byl sice nezhoubný, ale zasahoval do sítnice. Museli mi dát do oka injekce, které naštěstí zabraly,“ vysvětluje Hanka s tím, že z toho byla trošku vykolejená. Ale netušila, co ještě přijde. Jednoho dne totiž zjistila, že se jí hůř dýchá. Připisovala to covidu, který překonala, a v koutku duše si říkala, že se možná hlásí o slovo i menopauza. Sem tam se totiž u ní objevily i zimnice a návaly horka. Objednala se proto na vyšetření na gynekologii. Jenže tam po rozboru krve zjistili, že v přechodu ještě není. Přišel tedy kolotoč vyšetření, po kterém Hanka skončila v nemocnici. Ležela tam dlouhé tři neděle a nikdo jí nechtěl říct, co jí vlastně je. „Přišla jsem do nemocnice po svých a čekala jsem, že mi po dlouhé době řeknou, co mi je a co se se mnou bude dít dál. Ale odpověď nepřicházela. Chodili kolem mě po špičkách. Přišli, nic neřekli a zase odešli. A já propadla absolutnímu zoufalství, ale ne z toho, že jsem nemocná, ale že zemřu tam hned, protože mě nikdo neléčí,“ svěřuje Hanka. Nakonec se přece jen lékařka odhodlala a vyřkla krutou diagnózu. Hance sdělili, že má karcinom plic. Otřáslo to s ní, ale čekala na odpověď, jak ji budou léčit. Bylo jí strašně zle, nemohla jíst a přestala chodit. Dostala velké množství léků, které ale nezabíraly. Chtěla tedy jako pacientka vědět, co bude dál. Sdělili jí, že jsou tři druhy léčby, a to chemoterapie, imunoterapie nebo biologická. „Paní doktorka mi ale řekla, že mi už nemusí zabrat ani jedna…A to přece nechcete slyšet! Naznačili mi, že tahle diagnóza by měla být pro mě konečná. Řekli mi, že můj stav je vážný a chtěli mi zavolat paliativní tým, aby podpořil mě a moji rodinu. Já ale nechtěla poslouchat, že bych měla umřít. Chtěla jsem slyšet, kdo mě bude přes to všechno léčit,“ přiznává žena se slzami v očích. Bylo pro ni velmi těžké tomu uvěřit. „Tím pádem jsem pochopila, že jsem pro ně odepsaná a moc šancí mi nedávají a že to takhle nemůžu nechat a musím utéct,“ vysvětluje s tím, že nakonec odešla na revers ve stavu, kdy se nepostavila na nohy. Manžel ji doslova odvlekl do auta. „Věděla jsem, že to musí jít jinak. Že musím jít jinam, kde mi budou věřit, že to zvládnu a budu žít,“ přiznává Hanka a dodává: „Vůbec mě ani jen nenapadlo, že by mi něco podobného mohli diagnostikovat. Když mi řekli, že můj stav je vážný, řekla jsem jim, ať mi zavolají psychologa, protože já to už nedávám.“
Více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 16, které je tento týden v prodeji.