Michaela Dohnálková (53) z Prahy - Její čokolády už získaly 44 medailí!
Čokoládu má Michaela Dohnálková (53) ráda odjakživa, ale že by se její výrobou mohla živit, ji napadlo teprve před několika lety. První experimenty s kakaovými boby prováděla v kuchyni a testovala je na rodině, později si pro ně vyčlenila místo v suterénu jejich domu a neváhala je nabídnout i dál. A když už její pochoutku začali ve velkém chválit i cizí lidé, odhodlala se a jednu tabulku poslala do prestižní soutěže ve Velké Británii. Ta tam získala v konkurenci šesti stovek jiných stříbrnou medaili, což přispělo k tomu, že se Michaelin profesní život zásadně změnil.
Michaela se narodila v Praze, kde také vyrůstala a studovala a s menšími či většími přestávkami zde stále žije. Už od mala moc ráda tvořila a zajímaly ji cizí jazyky. „V patnácti jsem se naučila šít a začala jsem vymýšlet svoje vlastní oblečení. Barvila jsem, batikovala, tkala a háčkovala. Maminka byla dost nešťastná, že se každý kus mého oblečení musí prát zvlášť, aby neobarvil celou pračku. Pak oblečení vystřídala keramika. Ta mi vydržela od gymplu až do narození dětí. A pak jsem začala tvořit čokoládu,“ vzpomíná. Po střední škole vystudovala anglistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, poté se živila jako učitelka angličtiny a překladatelka. Mezitím také potkala svého budoucího manžela a odjela s ním do Irska, kde pracovala jako projektová manažerka. Po devíti letech strávených v cizině se vrátili do Čech a narodila se jim, dnes již patnáctiletá dvojčata, ke kterým po čtyřech letech přibyla ještě dcera. Po mateřské se sice Michaela vrátila k učení a překladům, ale čím dál víc ji to lákalo naplno se věnovat výrobě čokolády, což byl v té době zatím »jen« její velký koníček. „Můj vztah k čokoládě byl odjakživa velmi kladný. Říkám, že jsem čokoholik. Čokoládu jsem měla vždycky ráda, a jakmile jsem jela někam do zahraničí, hned jsem zkoušela nové příchutě. A přesně takhle jsem ještě v Irsku narazila na svou první čokoládu vyrobenou tzv. metodou bean-to-bar, tedy přímo z kakaových bobů. To mně úplně otevřelo oči.“ Laťku při ochutnávání pak zvedala a brzy pochopila nejen to, že může mlsat mnohem zdravěji, ale i to, že v každém kousku čokolády může cítit jiný tón, podobně jako u vína. A postupně se jí v hlavě rodil nápad, zkusit vyrobit svou vlastní pochoutku.
První pokusy
Do experimentování se pustila po přečtení velmi inspirativní knihy Chantal Coadyové, která je ve světě čokolády ikonou. „Dostala jsem ji před lety k narozeninám od manžela. A když jsem pak po rodičovské dovolené přemýšlela co dál, vzpomněla jsem si na ni a rozhodla jsem si splnit svůj čokoládový sen. Bez velké podpory manžela by to ale nešlo. Ostatně první stroj na čokoládu mi koupil on jako dárek.“ Čokoládu tehdy ještě Michaela míchala doma v kuchyni a role degustátorů se ujala rodina. Chuťově prý byla moc dobrá, ale chvíli trvalo, než se naučila dělat ji lesklou a bez bublin. Když totiž v roce 2015 začínala, ještě nebylo o výrobě čokolády postupem bean-to-bar moc informací. Hodně věcí tak dělala metodou pokusu a omylu. „Zpětně si říkám, že to bylo dobře, protože jsem mohla čokoládu »pochopit«. Zjistila jsem, jak všechno funguje, a vymyslela jsem si svoje receptury. Práce s čokoládou je taková alchymie, někdy stačí, že je nová sklizeň a kakaové boby »se chovají« jinak, i když to je stejná odrůda. Vy na to musíte zareagovat a přizpůsobit výrobní proces. To ale můžete udělat jen v malé manufaktuře,“ vysvětluje. Během následujících dvou let se v přípravě pochoutky zdokonalovala a výrobu přesunula do suterénu jejich domku. A také se rozhodla, že své produkty poprvé představí veřejnosti. „V té době jsem ještě učila ve škole a s čokoládou si vlastně jen hrála, tak vše přicházelo postupně. Když mi na školním jarmarku jedna paní řekla, že miluje tmavou čokoládu a lepší, než je ta moje, nikdy nejedla, tak jsem si řekla, že asi stojí za to dál pokračovat. Pak přišla první medaile na světové soutěži Academy of Chocolate Awards 2017 v Londýně a já jsem se rozhodla skončit ve škole a naplno se věnovat čokoládě. Teprve potom se z toho stala práce.“
Tajemství výroby? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 12.