Gabriela Dědičová (46) o své cestě od fyzioterapie k pravým i laboratorním diamantům...
Po studiích na vysoké škole odjela poznávat svět a získávat pracovní zkušenosti, především ve zdravotnictví. Když se pak vrátila do Česka, začala se Gabriela Dědičová (46) věnovat zcela jinému oboru. Několik let obchodovala s přírodními diamanty, nicméně čím dál víc jí vadilo, jako moc je jejich těžba spojována s devastací životního prostředí a porušováním lidských práv. Při hledání alternativ objevila laboratorní diamanty a založila šperkařskou značku Tiami, která se u nás jako první hrdě hlásí k tomu, že pracuje pouze s nimi.
Gabriela pochází z Českých Budějovic, kde také vyrůstala a chodila do školy. V dětství prošla několika kroužky, většinou sportovně zaměřenými, vždy měla blízko i ke zvířatům a přírodě, její babička bylinkářka ji zase zasvětila do tajů léčivých rostlin. O svém budoucím povolání neměla úplně jasnou představu, a když se pak po základní škole měla rozhodnout kam dál, dala na své rodiče a přihlásila se na obor rehabilitační sestra, což je dnes vlastně fyzioterapeutka. „Už odmala jsem byla hodně komunikativní, zvídavá, otevřená a měla jsem ráda lidi. Mamka ne úplně ráda vzpomíná na to, jak jsem se s každým zapovídala. Nemohla mě nechat ani před obchodem, jak se to tehdy dělalo, protože jsem byla schopná odejít s kýmkoli. Ani na mě neplatilo takové to »budeš zlobit a ta paní si tě vezme«. Já bych šla totiž velice ráda,“ říká se smíchem Gabriela. Po střední škole se přestěhovala do Prachatic, kde nastoupila do místní nemocnice jako rehabilitační sestra. Nicméně brzy zjistila, že to není tak růžové, jak si představovala, a rozhodla se pro další studium. „To, že začnu hned pracovat, byl možná tak trochu vzdor vůči rodičům. U nás v rodině neexistovalo, aby někdo neměl vysokou školu, ale já jsem si vždycky chtěla dělat věci po svém. V nemocnici jsem vydržela rok a pak jsem se pokorně vrátila domů s tím, že se raději budu dál vzdělávat.“ Na vysoké škole pak vystudovala magisterský obor rehabilitační péče o postižené děti a dospělé a staré osoby. Nicméně hned po studiích se rozhodla poznat svět a odletěla do Austrálie. Na blind, jen se studentským vízem, s jednosměrnou letenkou, s minimální znalostí angličtiny a bez nabité kreditky.
Život v cizině
„Původně jsem plánovala zůstat tam tak půl roku, nakonec z toho byly tři. Nejdřív jsem si přivydělávala vším možným, třeba na ruční myčce aut, v pekárně u pásu nebo úklidem. Pak jsem potkala Češku, která do Austrálie emigrovala někdy v 60. letech, a ta mi nabídla místo ošetřovatelky v domově důchodců,“ popisuje. Později začala pracovat pro agenturu, což jí v jejím oboru nesmírně rozšířilo obzory. Jezdila k HIV pozitivním lidem, k onkologicky nemocným, ale i do různých pečovatelských domů. Další rok strávila na Novém Zélandu, kde však bylo zdlouhavé vyřízení pracovních víz a možnosti oficiálně pracovat, a poté zamířila do Irska. „Věděla jsem, že v Dublinu je rehabilitační nemocnice pro celé Irsko, a vytyčila jsem si, že se tam dostanu. Jednalo se o velice prestižní místo, nadstandardně placené a s výbornou péčí o zaměstnance. Po asi třech kolech pohovorů a psychotestech se mi to podařilo, byla jsem vůbec první z východní Evropy, koho zaměstnali.“ Po pěti letech v dublinské nemocnici se však chtěla Gabriela posunout dál. Po krátké přestávce doma pak vedly její kroky do Střední Ameriky. „Chvíli jsem v Kostarice učila děti ve školce angličtinu, ale to spíš proto, abych poznala zemi v jejím přirozeném prostředí. Peníze jsem řešit nemusela, hodně jsem si v Irsku našetřila. Jinak jsem celou dobu cestovala, což bylo skvělé. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí a krásných míst.“ Když se po roce vrátila domů, přestěhovala se blíže k hlavnímu městu a začala si hledat zaměstnání. „Věděla jsem, že tady se do zdravotnictví, po tom, jaké jsem ho zažila v Irsku, vrátit nemůžu,“ dodává s tím, že pak prošla pár pohovory ve finančních společnostech a v nebankovním a farmaceutickém sektoru. „I když jsem se několikrát dostala do užšího výběru, nakonec mě nikdo nechtěl. Možná jsem jim přišla i příliš sebevědomá, byla jsem tak naučená ze zahraničí. Takže jsem zjistila, že tudy cesta nevede, a chvíli jsem pracovala jako realitní makléřka. To bylo fajn, ale vzhledem k tomu, že jsem tu neměla téměř žádné kontakty a makléři »žijí« především ze svých kontaktů, neviděla jsem v tom budoucnost.“
Celý příběh čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 17.
