Manželé Kodetovi jsou pár jako každý jiný, jen Ondřej (30) nevidí...
Odmalička viděl na jedno oko a v osmnácti definitivně oslepl. Takový je příběh mladého muže, který i přes své omezení zůstal optimistický. Ondřej Kodet (30) se v dospělosti i navzdory svému handicapu osamostatnil, před dvěma lety se oženil s Veronikou (35), která na rozdíl od něj vidí, a radují se z jedenáctiměsíčního syna Michala. „Když má člověk nějaké postižení a je s ním sžitý, tak to pro něj není handicap,“ říká Ondřej. Jak se se slepotou vyrovnal napůl nevidomý pár a jejich okolí? Jak se žije ve světě očí, když ty vaše nefungují?
Ondřej se narodil o tři měsíce dříve. To způsobilo následné potíže se zrakem. „Od narození jsem neviděl na pravé oko, ale i s levým byl problém. Stačil v dětství malý úder do hlavy a hned se mi zakrvácela sítnice,“ svěřuje se Ondra, který se popisuje jako dítě, které nevydrželo chvíli sedět. Za svůj život prodělal přes 35 operací. Během svého osmého a jedenáctého roku života dokonce strávil tři roky v nemocnici. „Potom se na dva roky zrak ustálil, ale později opět začal odcházet. Zpočátku jsem viděl ceduli na dvacet metrů, za rok na 10. Když mi bylo osmnáct, už jsem nerozeznal, jestli je v místnosti rozsvíceno, nebo zhasnuto,“ dodává dnes již plně nevidomý muž.
Rodiče se trápili
Ondřej tvrdí, že když se člověk se svým postižením sžije, není to pro něj handicap. Podle něj jde jen o omezenost zdravých, kteří danému handicapu nerozumí. S vidoucími si však přijde na jedné lodi. „Všichni musíme dělat stejné věci – jít nakoupit, na poštu, na úřady, chodit do práce,“ říká. Pro Ondrovy rodiče bylo ale přijetí synova omezení náročné. „Mamka si to asi vyčítá dodnes. Vždy přemýšlela nad tím, co bude, až tu ona nebude, jestli si najdu práci, bydlení, jestli budu mít někdy děti,“ říká Ondřej. „Taťkovi to trvalo dva roky, aby přestal řešit pohledy známých, kteří ho litovali jako toho, co má slepého kluka,“ dodává. Pro Ondru ale dětství také nebylo lehké. Na základní škole byl šikanován. „Děti se mi smály, že jsem ten jednooký, ten kyklop,“ svěřuje se. To byl jeden z důvodů, proč přestoupil na základní školu Jaroslava Ježka pro zrakově postižené. „Posměšky najednou zmizely, protože jsme už nebyli rozdílní,“ říká. Ve škole se učil stejnému jako dřív, jen podmínky byly přizpůsobené zrakovému omezení. Pozvolna tak přecházel na život nevidomého.
S pomocí je to těžké
Ondra byl do jisté míry vždy odkázaný na pomoc ostatních. Pomocnou rukou mu byl v dětství a rané dospělosti otec a máma, dnes jeho manželka. Neznámí lidé často ale tak ochotní nebývají. „Z deseti lidí mi pomůže jedenáctý. Často stihnu říct jenom: Prosím vás, mohl byste mi pomoct? A hned se ozve: Nemám čas.“ Nejčastěji jde jen o to, aby se daný člověk rozhlédl a nasměroval nevidomého třeba do lékárny. „Často se mi stane, že do někoho narazím a zaslechnu: Kam čumíš? V tu chvíli si říkám, že vážně nikam, a také nejsem na daného člověka vulgární,“ dodává s tím, že když jde nevidomý naproti vidoucímu, tak si ho nevšimne dřív, než ho zasáhne bílou holí. Druhým extrémem jsou situace, kdy jsou lidé přehnaně agilní, aniž by to bylo třeba. „Přemíra angažovanosti je kolikrát horší než pasivita,“ stěžuje si.
Jak se vlastně manželé seznámili a jak je zasáhla současná situace? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 45.