Zuzka (58) je podplukovnicí v záloze, která už popáté bojuje se zákeřnou rakovinou...
Většinu své profesní kariéry byla zvyklá pomáhat ostatním v těžkých životních situacích, před patnácti lety se ocitla na druhé straně. V prsu si nahmatala bulku a diagnóza zněla jasně: zhoubný nádor. Podplukovnice v záloze a bývalá psycholožka 4. brigády rychlého nasazení Zuzana Nemčíková (58) ze Žatce byla najednou postavena před výzvu zvládnout zákeřnou nemoc. Naštěstí je to velmi silná žena, a tak se pustila boje. Nevzdává to ani nyní, když se nemoc už poněkolikáté a v jiné formě vrátila. Dokonce pomáhá ostatním…
Armáda Zuzku lákala už jako malou holku. Její táta byl zedník, který ale uměl poutavě vyprávět o své základní vojenské službě u paragánů. Vyrostla mezi modely letadel a ráda se prala se starším bratrem. „Dětství asi v mém rozhodnutí jít k armádě sehrálo svou roli a také to, že se mi líbily uniformy. Brácha pak v patnácti odešel k letectvu. Já si po ekonomce neuměla představit, že bych celý den seděla někde v kanceláři, tak to bylo jasné. Ve svých osmnácti jsem do armády nastoupila také, jako vojínka. To se psal rok 1980,“ začíná Zuzka své vyprávění. Během služby studovala vojenskou psychologii na Vojenské akademii a nastoupila k útvaru protivzdušné obrany v Žatci. Po pár letech šla na mateřskou a pak nějaký čas strávila v civilu v marketingu a službách. „V roce 2001 se mi pak naskytla možnost vrátit se zpět do armády k vojenskému pluku v Žatci jako psycholog. Příležitost jsem využila. Bylo to náročné, ale krásné období,“ doplňuje.
Zdrcující diagnóza
Poprvé se nemoc přihlásila o slovo v roce 2005. V době, kdy si Zuzka nahmatala bulku v prsu, prožívala úspěšné období v osobním i pracovním životě. „Předcházel tomu však velmi intenzivní pracovní rok plný stresů v jiné posádce a v pozici velitele baterie velení a řízení. A pak, když jsem byla konečně zase doma a nastoupila na Velitelství 4. brigády rychlého nasazení jako personalistka, se to stalo,“ upřesňuje Zuzka, která mezi službami navštívila mamologickou poradnu a absolvovala předoperační vyšetření. „První operace byla vlastně jen odběr vzorku, aby se zjistilo, zda jde o zhoubný nádor. Histologie to potvrdila a následovala další operace, kdy mi byl odstraněn celý prs a okolní lymfatické uzliny. Léčba pokračovala osmi cykly chemoterapie,“ vzpomíná žena, které ve zvládání léčby tenkrát pomohli její blízcí a možná i armádní výcvik. „Cítila jsem se ještě mladá a chtěla jsem se vrátit do práce a fungovat normálně po všech stránkách. Pamatuji si, že pár dní po šesté chemoterapii, kdy jsem každým dnem přibírala na váze, byla oteklá a bolavá na těle i na duši, přes den v depresi a v noci jsem nemohla bolestmi spát, jsem náhodou narazila v šuplíku na minci s mottem 4. brigády »Tam, kde jiní nestačí«. Tehdy padlo rozhodnutí, že to musím zvládnout a nevzdám se bez boje, vždyť jsem kapitánka a nosím červený baret… Moje mysl i tělo to přijaly.“ Po ukončení léčby následovalo ještě několik měsíců rekonvalescence a pak vytoužený návrat do práce, potažmo do normálního života. „Začala jsem opět působit jako vojskový psycholog, připravovala jsem vojáky na zvládání zátěžových situací a stresu, na zahraniční operace, jezdila jsem na vojenská cvičení nebo poskytovala podporu rodinám vojáků, kteří vyjeli do zahraničí. Bavilo mě to. Dál jsem se také vzdělávala v oblasti zdravého životního stylu. Po pár letech jsem se cítila dost silná i na to, abych vyjela s vojáky do Kosova. Můj velitel nebyl proti, ale onkolog mi doporučil to zvážit, kvůli diagnóze z roku 2005,“ říká Zuzana, která žádost o účast na misi v Kosovu nakonec sama stáhla a dál pokračovala ve své práci psycholožky.
Konec v armádě
Časem se rozhodla přijmout nabídku a nastoupit na ministerstvo obrany, kde se z ní stala podplukovnice. „Postupně ze mě byl spíše úředník, který se zabývá střednědobým plánováním armádních aktivit. Byť jsem měla přednášky z oblasti zdravého životního stylu, tak mi psychologická práce chyběla, stejně jako pohyb. Proto jsem začala ve svých 50 letech běhat, a to i s dětmi a manželem. Po pár letech přišlo rozhodnutí ukončit působení v armádě,“ popisuje Zuzka, kterou pouhé dva měsíce před odchodem do civilu čekalo nemilé překvapení. Nad jizvou objevila nápadný útvar, který se opět ukázal jako zhoubný agresivní nádor. Bylo to 8 let od prvního nálezu. Lékaři ji pár měsíců před tím prohlásili za zdravou. „Podruhé to šlo dost rychle, operace, ozařování. Není to tak, že bych už věděla, do čeho jdu. Tělo bylo více oslabené, psychika také, všechno bylo vlastně horší. Po skončení léčby jsem se víc sledovala, upravila si jídelníček, snažila se pracovat s psychikou. Pomáhal mi pohyb v přírodě, hlavně pomalý běh, který mi dodával sílu i při ozařování,“ vzpomíná. Po ukončení druhé léčby odešla podplukovnice Nemčíková z aktivní služby a byl jí přidělen invalidní důchod. Zanedlouho se navíc zjistilo, že nádor metastázoval. „Tenkrát mi byla zjištěna genetická mutace BRCA (která významně zvyšuje riziko vzniku rakoviny prsu a vaječníků – pozn. red.). Bylo to velmi depresivní období, ale nějak jsem věděla, že musím přijmout fakt, že se nemoc může vrátit opakovaně, že je třeba zpomalit, snažit se dávat své potřeby do popředí a žít dál, jen ubrat plyn. Také jsem se nechala ošetřit od psychologa, což mi pomohlo. Běhala jsem, když jsem na to měla sílu,“ popisuje psycholožka, která si uvědomila, že recidivě nemoci vždy předcházel nějaký stres a vnitřní napětí. Proto si začala dávat pozor na jeho odstraňování. „Důležité je věnovat se tomu denně, udělat si čas pro sebe, zklidnit se, vědomě dýchat, relaxovat, hýbat se…“ uvědomuje si Zuzka, která se i potřetí dokázala vrátit do života, přestože to nebylo jednoduché.
Proč u ní práce funguje jako lék a jak se dostala knapsání knihy? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 47.