Milan (47) závodně tančil, kariéru ukončil kvůli zdraví...
Nikdy není pozdě jít si za svým snem, o tom by mohl vyprávět Milan Matyáš Deutsch (47). I když odmalička miloval umění, život ho vedl jinou cestou. Až před čtyřicítkou se rozhodl, že to chce jinak. Začal se věnovat herectví, psát, točit a dokonce si zahrál českou variantu Jamese Bonda.
„Jako kluk jsem hodně tíhnul k umění. Měl jsem rád hudbu, výtvarno, pohyb, dokonce jsem závodně tancoval latinsko-americké tance,“ začíná své vyprávění. Za vším nejspíše stály spletité rodině kořeny. „Polovina rodiny pochází ze Slovenska a druhá polovina z jižní Moravy. Ale – moje babička byla maďarská Romka, dědeček zase velmi tajuplná osoba. Slovák, který se jmenoval Deutsch. Už tam je jasné, že kořeny má jinde. Proto mám podezření, že v mém případě jde o židovsko-romskou kombinaci, ale nemám to potvrzené,“ říká. Prarodiče se potkali na Slovensku, v malé vsi u Trnavy. Brzy po skončení druhé světové války ale sedli na vlak a odjeli hledat práci do Jablonce nad Nisou. „Babička byla extrémně inteligentní, velká osobnost, snědá Maďarka, děda měl až šlechtické vystupování, do devadesáti let chodil v obleku, tancoval,“ svěřuje. Oba prarodiče přitom pracovali u stroje – dědeček ve sklárně, babička ve výrobně nákladních aut. „Maminka je z Moravy, ale má taky zvláštní kořeny. Hodně jejích předků přišlo ze Slovenska a můj pradědeček má záznamy v židovských knihách,“ říká. Také dědeček z maminčiny strany měl velké taneční nadání. „Ve mně se to všechno zmixovalo a táhlo mě to k umění,“ dodává. V Jablonci nad Nisou, kde se narodil, se necítil ve své kůži. „Bylo to peklo. Studené město, sport, běžky. To jsem nesnášel. Táhlo mě to na jih, kde bylo teplo, temperamentní lidi. Měl jsem pocit, jak kdybych sem nepatřil a někdy to bylo strašně silné,“ prozrazuje s tím, že kamarády si vždy hledal jinde, v Itálii nebo na Kubě.
Život v ohrožení
Odmalička měl sen, že bude hrát a zpívat, objeví se na plátně i na jevišti. „Stavěl jsem si vzdušné zámky, byl jsem snílek. Ale neměl jsem na to dostatečné sebevědomí. Bál jsem se to někomu říct,“ svěřuje. V pubertě nevěděl, kam dál. Rodiče ho nasměrovali na ekonomickou školu, začal studovat zahraniční obchod, a pak přešel na vysokou školu ekonomickou. Tíhl k diplomacii a mezinárodním vztahům. Umění měl jako koníčka. „Ale věnoval jsem mu spoustu času. Pořád jsem tvořil, celé dny jsem maloval. Závodně jsem tancoval a snadno jsem vyhrával soutěže. Měl jsem v krvi rytmus, šly mi latinsko-americké tance,“ vypráví mladý muž, který měl našlápnuto na velkou taneční kaiéru. Jenže pak přišel zlom – na vysoké škole přišly velké zdravotní problémy a vážná operace. „Zasahovala až do míchy a já musel úplně nechat tance. Tehdy jsem myslel, že je konec světa. Dlouho trvalo, než jsem se psychicky vyrovnal s tím, že nebudu mistrem v tancích,“ říká. Až později pochopil, že se mu otevřely se mu nové možnosti. Začal fotit, vystavoval, ale cítil, že ho to dostatečně nenaplňuje. A tak založil projet E-MOC-E a začal pomáhat nadějným umělcům, velkou oporou mu byla herečka Chantal Poullain. Celkem už jich podpořili pět set. Všechno je ale na úkor něčeho – pomáhal, sám ale přestával tvořit. Naštěstí se oženil se svou láskou z vysoké školy, Erikou, která měla podobný osud jako on – chtěla hrát, ale rodiče si přáli, aby měl »seriózní« vzdělání, a tak ji dali na ekonomku. I když manželství po šesti letech skončilo, zůstali kamarády a byla to právě ona, kdo ho přivedl k divadlu. Začala hrát, učit, pořádat herecké kurzy – Milan se do jednoho přihlásil, ale odhlodal se k tomu až ve čtyřiceti. „Od té doby začalo mých nejkrásnějších sedm let. Zjistil jsem, jak jsem zablokovaný, dlouho jsem neuměl otevřít emoce,“ říká. Podařilo se, nabyl sebevědomí a přišel zlom – věděl, že jeho místo je na jevišti nebo před kamerou. Začal hrát ve Vršovickém divadle MANA, inscenoval vlastní muzikál Alice, Alenka a voda živá v divadle Semafor, točit reklamy i filmy, hlavně se zahraničními produkcemi.
JAKÝ SEN SI LETOS SPLNIL? Dočtete se v tištěném Aha! pro ženy číslo 44.
