Lucie (31) z Brna nemá ruce, maluje nohou!
Narodila se bez rukou. Přesto Lucie Pařilová (31) z Brna ukázala velkou vnitřní sílu. Naučila se malovat na plátno nohou a svoje díla nabízí i k prodeji. Skládá také básně a dokonce získala řidičské oprávnění na auto, přestože musela obejít přes 50 lékařů, než dostala nutné povolení k absolvování autoškoly. Kdy v životě nejvíc plakala a co jediné ji mrzí?
„Pro mnoho lidí jsem jiná. Ale já to tak necítím. Vnímám to jako svoji přirozenost, protože pocit mít ruce neznám. Není třeba mě litovat. Myslím si, že žiji plnohodnotnější život než spousta zdravých lidí,“ říká Lucka Pařilová, pseudonymem Šťastná. Základní školu absolvovala nedaleko rodné obce na Vysočině, v kolektivu zdravých dětí. V první třídě jí ve škole dělala asistentku maminka, později teta, pak osobní asistentka. „Spolužáci se ke mně chovali bezvadně. Nemám ani zpětně pocit, že bych byla nějak odstrkovaná nebo šikanovaná. Na tuto část dětství mám pěkné vzpomínky.“ Jenže s přicházející pubertou začala Lucie bojovat s depresemi: „Vše okolo se najednou jako by zastavilo. Nebavilo mě být jiná, kladla jsem si otázku, proč zrovna já. A uzavřela jsem se do sebe. Hodně jsem i plakala. Dnes si říkám, že je to dar být jiná a mám určité poslání, byť můj současný postoj chápe málokdo. Se svojí situací se už po večerech netrápím.“
Temperamentní žena
Z Vysočiny odešla Lucka bydlet do Brna, které jí skýtalo větší možnosti. Zajít si do společnosti, za kulturou i studovat. „Jsem temperamentní žena, miluji život, společnost. Určitě mě nenajdete sedět někde v koutě. Zajímá mě umění, takže chodím po vernisážích. Můj bývalý partner je operní zpěvák, tudíž navštěvuji i divadlo,“ říká Lucie. Vystudovala tříletou obchodní školu v centru brněnské Kociánky, kde pečují o tělesně postižené. A úspěšně zvládla i obchodní akademii s maturitou. Moc na výběr neměla, kdyby byla zdravá, určitě by prý dělala barmanku, míchala koktejly a šejkrovala. Dnes bydlí v jednopokojovém bytě, který ji i za lepších finančních podmínek pronajal magistrát. Na podlaze byste u ní spatřili plátno s namíchanými akrylovými barvami nebo olejomalbu. Lucka se totiž před časem vrátila k oblíbené činnosti z dětství, a tím je malování obrazů. Její díla vznikají tahy štětce, který drží mezi palcem a ukazováčkem levé nohy. „Maluji podle svého zdravotního stavu a nálady, protože jak se ochladí, tak od září do konce zimy, jsem na hromadě. Vzhledem k mé váze 35 kilogramů bojuji s imunitou. Navíc je v zimě noha chladnější a tím i méně citlivější. Tahy štětcem tak nemusí být ideální.“
Tři obrazy do měsíce
A jak se dá naučit malovat nohou? Podle Lucie stojí za každým začátkem, chcete-li něčeho dosáhnout, obrovská dřina. „Těžké bylo naučit se vůbec držet štětec, namáčet ho, koncentrovat se na to, co vzniká, aby lidé měli o díla zájem. Snažím se namalovat aspoň tři obrazy do měsíce. Nepovažuji se za umělkyni, jsem člověk věnující se a milující umění, kterého umění baví a naplňuje,“ vysvětluje mladá žena. Nějaký čas navštěvovala brněnský Ateliér pro kočku, kde se zdokonalovala pod vedením Heleny Hermanové. Po dvou letech se ale rozhodla zůstat samoukem. I proto, aby nemusela řešit dilema, jak se do ateliéru dostat. Nejraději maluje abstrakce. Měla nabídky i na portréty, ale na ty si zatím netroufá. Své obrazy nejen prodává, ale má i rozjednané výstavy ve Zlíně a Mladé Boleslavi. Těm však dal nyní stopku koronavirus. „Ne každému se moje obrazy mohou líbit. Nikomu je nenutím. Je to něco, co mě svým způsobem i živí. Jsem ale velice aktivní člověk a neumím jen tak sedět a koukat z okna. Na druhou stranu jsem pokorná a vděčná za každý prodaný obraz i vzhledem k tomu, kolik energie i času každému dílu věnuji.“
Život píše básně
Luciin život naplňuje také psaní básní. Ze života, tedy o lásce, přátelství i trápení. Vydala je ve dvou sbírkách básní – Střípky Minulosti a Nitro promluvilo, které navíc doplnila svými ilustracemi. Obě jsou obrazem jejího života. K čemu ale Lucie nikdy netíhla, to je sport. I proto, že má pravou nohu kratší o 11 centimetrů a nosí speciální ortopedickou obuv. Ale třeba vodu miluje. V dětství s ní jezdila na plavání máma, s asistentem zašla občas i na venkovní koupaliště. A jak ji tam vnímá okolí? „Když potkáte někoho, kdo je hodně jiný, tak vás to určitě zarazí. Je to individuální. Někdo to jen zaregistruje a jde dál. Už jsem si na to celkem zvykla, i když je to zvláštní pocit, cítím až na zádech, že mě někdo sleduje. Děti jsou v tomto bezprostřední. To mi nevadí, protože děti miluji. Občas se ozve: „Mami, ona nemá ruce!“ Když třeba přede mnou stojí chlapeček, a nevěřícně kouká. A možná by se vydržel dívat hodinu, kdyby ho maminka nechytila za ruku s tím, že mu to potom vysvětlí. Nemám úplně ráda, když naopak rodič odsekne: „Nekoukej a pojď, není to slušné“. Ti rodiče už potom dítěti většinou nic nevysvětlí. To je asi jediné, co mě na tom mrzí,“ říká Lucie a jedním dechem dodává, že s tím musí být smířená. „Pokud by to bylo jinak, tak bych už tady možná taky nebyla, to mi věřte.“
Jak zvládla řidičák a co si ještě přeje? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 49.
