Plavkyně Yvetta Hlaváčová (45): Sport mi sebral dětství, pro syny to chci jinak...
Měla krásné dětství, záhy o něj ale přišla. Dennodenní tréninky, škola, únava, samota, to byl život profesionální plavkyně Yvetty Hlaváčové (45), dnes Yvetty Tulip, vrcholové sportovkyně, několikanásobné rekordmanky v dálkovém plavání. Její obrovský úspěch, kdy v roce 2006 přeplavala kanál La Manche, a vytvořila tak nový ženský světový rekord, neušel snad nikomu. Před dvanácti lety však tato sto devadesát čtyři centimetrů vysoká blondýnka pověsila závodní plavání na hřebík a začala žít jiný, skutečný život. Takový, po kterém toužila a který ji dělá opravdu šťastnou. Po boku své milované rodiny.
Bylo jí pět a půl roku, když se začala učit plavat. Ke sportu ji vedl tatínek, byť profesí byl úplně jinde. Učil ji lyžovat, jezdit na běžkách, sjíždět řeky, jezdit na kole, hrát tenis, zkoušeli i plachetnici. „Jediné, co nezvládl, naučit mě plavat, protože jsem se bála. Přihlásil mě proto na plavání a tam mi trenéři velmi brzy »diagnostikovali« talent,“ vzpomíná na své první sportovní počiny Yvetta. Zatímco její vrstevníci lítali po hřišti nebo hráli na schovávanou, tehdy malá dívenka trénovala dvakrát denně, ráno před školou, podruhé po škole. Úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat, i když tréninky s sebou přinášely i velkou únavu. „Já jsem navíc hrozně rychle rostla a spalovala, takže jsem potřebovala nejen víc jíst, ale i spát. V deseti letech jsem se musela přestěhovat na internát, což mě de facto dorazilo. Trpěla jsem bez domova, svých kamarádů i rodičů. Začínala jsem se uzavírat do sebe a ztrácet své opravdové já.“ Až kamarádka »Dufina«, kterou si posléze našla, jí toto nelehké období pomohla překonat. „Pamatuji si, jak jsem šla ráno do školy a měla jsem slzy na krajíčku. Úzkost mě svírala a chtěla jsem hrozně moc domů. Pak jsem uviděla Dufinu a bylo mi o sto procent lépe. Byla takové moje slunce života.“ Jejich přátelství trvá dodnes.
Sportovní úspěchy
Nápad, že bude plavat dálky, vzešel tehdy od trenéra. Vedla si lépe než starší muži a mnozí vytrvalci. Už v šestnácti letech vybojovala stříbrnou medaili na ME v kategorii dospělých. Její kariéra se závratně rozjela. Sbírala jednu medaili za druhou. Moment, kdy v roce 2006 přeplavala kanál La Manche, a překonala tak nový ženský světový rekord, byl pro ni ale zcela zásadní. Nejen, že bojovala o zdraví, ale především sama se sebou, s vnitřními pocity. „Přeplavat kanál la Manche jednosměrně, není až takový problém. Takových maratonů jsem ročně plavala dvacet. Problémem byla ale moje mořská nemoc v doublu, tedy v přeplavání tam i zpět, zlomená žebra a celkový stav, který mě naštěstí dovedl k velkému poznání o pravdě sportu. Byl to vnitřní boj nikoliv fyzický. Pochopila jsem, jak zvrácené to je a jak moc jsem se vzdálila od opravdových hodnot i od sebe samotné. Jak ubohý život vedu, i když jezdím po celém světě, plním titulní stránky a jsem světovou rekordmankou. Bojovala jsem spíše o životní hodnoty a jaký chci žít život, než o život,“ popisuje sportovkyně. O dva roky později s plaváním skončila a její život nabral nový směr. Seznámení s švýcarským chirurgem Thomasem připomíná příběh z červené knihovny, kde nechybí ani trocha napětí a láskyplný happyend. „Obletěla jsem několikrát svět, abych pak svého muže potkala v Blansku před radnicí na náměstí Svobody,“ usmívá se Yvetta. Byla to láska na první pohled, ale nebyla ještě naplněna. Oba byli v té době zadaní a měli své partnerské životy. Až za víc než rok se setkali podruhé a to bylo osudové. Yvetta za ním přijela do Švýcarska a navštívila ho v jeho ordinaci. Cítili, že si jsou souzeni a nechtěli ztratit už ani jeden jediný den. Za dva týdny už spolu žili. Oba opustili své dosavadní životy a začali spolu v nové zemi úplně jinak.
Láska ji změnila... Jak? Dočtete se v tištěném Aha! pro ženy číslo 48.