Zuzka Tvrdá (40) se narodila bez dlaní i chodidel a vede turistický oddíl!
Její život je plnohodnotný, navzdory faktu, že se od narození musela vyrovnat s absencí dlaní a chodidel. A to, co Zuzana Tvrdá z Ostravy zatím stihla, se nepodaří spoustě lidí, kterým příroda nadělila plné zdraví. Že jí po fyzické stránce něco chybí, bere jako fakt, nikoliv handicap. A přestože je jasné, že ji to v některých oblastech omezuje, zkouší stále nové a nové věci a posouvá si své hranice. Letos se Zuzka navíc zapojila do projektu Lvice, který pomáhá dětem s postižením žít co nejaktivněji.
Zuzčini rodiče s dcerou nikdy nejednali jako s postiženou a neříkali jí, že něco kvůli svému zdravotnímu problému nedokáže. Naopak ji podpořili ve všem, co chtěla zkusit. Možná i proto Zuzka začala brzy také s chůzí. „Chodit jsem začala kolem jednoho roku věku, tak jako ostatní děti. Samozřejmě už od útlého dětství mám na obou nohou protézy, bez těch by to nešlo. Jako malá jsem pak ve školce používala nějaký čas i protézy na ruce, aby se mi lépe držel například příbor, ale ty jsem časem odhodila a poradila si jinak,“ upřesňuje. Přesto ji do kolektivu mezi zdravé vzít nechtěli, a tak navštěvovala školku, kde byla rehabilitační třída pro handicapované děti. „Tehdy jsem si začala uvědomovat, že budu asi trochu jiná než moji zdraví vrstevníci, přesto jsem ale moc nechápala, proč nemůžu chodit do školky s dětmi, které znám,“ dodává. Rodičům se podařilo dostat dceru do normální školy, ale lehké to nebylo. „Měla jsem o rok odloženou docházku, protože jsem prý byla nesoustředěná… I když to mi vlastně zůstalo dodnes, tak nevím, zda ten odklad k něčemu byl,“ usmívá se Zuzana a pokračuje: „Ve škole jsem žádný problém pak neměla. Jen mě nechtěli vzít se třídou na plavání, ale má tehdejší učitelka, paní Jursová, řekla, že tam půjdu, i kdyby mě měla nosit na zádech, tak jsem šla.“ Dodnes není jasné, proč Zuzce chybí dlaně a chodidla. Díky genetickému vyšetření se ví jen to, že nejde o genetickou vadu. „Ono to vlastně není až tak důležité, proč… Jsem, jaká jsem. Možná to ze mě mělo udělat silnějšího člověka.“
Tajná přihláška
Kromě školy chodila Zuzana do výtvarného a dramatického kroužku i do sboru. Jelikož má o necelé dva roky mladšího bratra, který je zdravý, musela zkusit vše, s čím začal on. „Jsme si s bráchou dodnes hodně blízcí. Jako děti jsme rádi četli, hráli si doma, ale asi nejvíc času jsme trávili venku s kamarády nebo u babičky s bratrancem a sestřenicí. Podnikali se výpravy, jezdilo se na kole, chodili jsme po ledu na potoce, jezdili na káře nebo se v zimě snažili sjet kopec na všem možném včetně duše z náklaďáku,“ vzpomíná Zuzka a oceňuje, že ji rodiče nikdy neodrazovali, aby si něco vyzkoušela. I když se o ni mnohdy museli bát. „Brácha pak začal chodit do turistického oddílu. Já byla zvědavá a chtěla jsem jezdit na výpravy jako on. Jednou jsem tedy šla na schůzku do klubovny s ním. Rodičům jsem to řekla až po návratu s tím, že budu do oddílu chodit taky… Co se mnou měli dělat, dovolili mi to,“ popisuje turistické začátky. O rok později s oddílem odjela i na letní tábor. Tam zjistila, že sice nemůže dobře běhat a skákat, nebo rychle uvázat uzel, stále však může být plnohodnotným členem družiny, protože jí jsou třeba šifry, morseovka nebo poznávání stromů. „Zajímavé bylo, že děti příliš neřešily, že nemám ruce, prostě jsem si s některými sedla více a s jinými méně. To, že nemám nohy, jsem zpočátku tajila. Pak to samozřejmě vyplynulo napovrch, ale vlastně to také ničemu nevadilo. Jinak mi turisťák přinesl spoustu zážitků, smíchu, ale i nutnosti překonat a zvládnout náročnější nebo negativní věci. Ale hlavně jsem tu získala spoustu úžasných přátel na celý život,“ shrnuje.
Jaké výhody má Zuzka ve strovnání s ostatním turisty? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 43.