Marie Glázrová (†88) byla před válkou hvězda, pak přišlo zklamání: Květiny si posílala sama!
Když se řekne jméno Marie Glázrová (†88), řadě lidí se pravděpodobně vybaví legendární facka Vlastovi Burianovi v pohádce Byl jednou jeden král. Přesně jako vdova Kubátová, tedy energicky a odhodlaně, se herečka chovala i v soukromí. Pak se však v jejím životě cosi změnilo. A z dříve kurážné divadelní a filmové hvězdy se stala nesebevědomá a zatrpklá dáma, která nechala sama sobě do divadla posílat květiny.
Rodina ji podporovala
Na svět přišla 11. července 1911 v Horní Suché na Karvinsku. Její tatínek Vavřinec byl lékař. Přezdívalo se mu Doktor lidumil, protože léčil i chudé a zasloužil se i o rozvoj školství ve vesnici. Také Mariina maminka byla velice laskavá. Pravidelně darovala místním dětem obnošené ošacení a drobné předměty. Tatínek dceru už odmala vedl ke vzdělání. Nutil ji číst ve francouzštině a němčině, učil ji zpívat a věřil, že bude pokračovat ve studiu na univerzitě. Jenže Marie vyjádřila přání stát se herečkou. Otec překvapivě nijak neprotestoval. Plně ji ve všech životních rozhodnutích podporoval. A tak si dívka splnila sen, když úspěšně složila přijímací zkoušky na pražskou konzervatoř.
Ostatní Mariiny spolužačky už při studiu hrály v různých divadlech. I ona se proto rozhodla hledat štěstí v divadle u Vlasty Buriana. Toho velmi očarovala. Když se jí ovšem během přijímacího pohovoru zeptal, jaký žánr jí je nejbližší, odpověděla, že dramatický a tragický. Pro komediální divadlo tak byla nepoužitelná a angažmá nezískala. Burian si na ni však o několik let později vzpomněl a zasloužil se o to, že byla obsazena do jedné z hlavních rolí ve snímku Ulice zpívá.
Zlatou kapličku milovala
Konzervatoř úspěšně absolvovala v roce 1931 a hned poté získala angažmá v Městském divadle v Plzni. Odehrála zde jednu sezonu. Pak ji oslovilo vedení Divadla na Vinohradech, a tak se opět vrátila do Prahy. První výraznější rolí byla Kateřina v Shakespearově dramatu Zkrocení zlé ženy. Divadelní recenzenti si už tehdy všimli jejího brilantního slovního projevu, za který pak byla po celý život oceňována.
Ani filmové nabídky na sebe nenechaly dlouho čekat. Už v roce 1934 si zahrála po bohu Huga Haase v komedii Poslední muž. Kariéru na stříbrném plátně však řádně odstartovala až na konci 30. let, kdy odešla z vinohradského divadla, aby se naplno mohla věnovat právě natáčení. V tomto období si zahrála třeba v adaptacích Maryša, Naši furianti nebo Její pastorkyňa.
V roce 1939 Glázrová nastoupila do angažmá činohry Národního divadla, kde setrvala až do svého odchodu do důchodu v roce 1987. První velkou rolí byla Markétka v Goetheho Faustovi. Následovaly další role v Othellovi, Strakonickém dudákovi nebo ve Zločinu a trestu. Za vrchol její divadelní kariéry můžeme považovat Maryšu, kterou pro Národní divadlo nastudovala hned třikrát. Slibně se rozvíjela i filmová kariéra. Marie Glázrová si zahrála třeba kněžnu v Babičce nebo titulní roli v psychologickém dramatu Gabriela.
Válka ji přinesla lásku
Druhá světová válka Marii Glázrovou zastihla v nejplodnějším hereckém období. Během protektorátu natočila množství zajímavých snímků. Za všechny jmenujme třeba Vávrovo drama Rozina sebranec či melodrama Tanečnice. V divadle pak byla obsazena do role Zuzany Vojířové ve stejnojmenném dramatu, které se stalo nejnavštěvovanějším představením období protektorátu. I tak si ale dokázala na rozdíl od jiných hereček udržet čest i dobrou pověst. Nenavštěvovala večírky a s Němci nespolupracovala.
Během války se také seznámila se svým celoživotním partnerem, zpěvákem a hercem Eduardem Hakenem (†85). Poprvé se prý shledali na chodbě Národního divadla. Marie zrovna četla vzkazy na nástěnce, když kolem prošel pohledný umělec. Herečka jen tak mimochodem prohodila: „Vás bych si tak vzala!“ A jak řekla, tak se i v roce 1947 stalo. O rok později se manželům narodila dcera Maruška, dnes známá televizní dramaturgyně a politička. S koncem války přišel nicméně i velký zlom v československé kinematografii. Pro předválečné hvězdy už zde nebylo místo, protože reprezentovaly buržoazní kapitalistickou společnost. Herecký útlum tak dopadl i na Marii Glázrovou, která jej nesla velmi špatně. Uzavřela se do sebe a začala být plachá a bojácná.
Měla psychický blok
V 50. letech Glázrovou ještě stále plně zaměstnávalo Národní divadlo. Snímků nicméně mnoho nenatočila. Výjimkou byla snad jen filmová pohádka Byl jednou jeden král z roku 1954, kde padla pověstná facka Vlastovi Burianovi. Filmovou příležitost dostala ještě na konci 60. let v Olmerově snímku Jarní vody. Byla ale natolik psychicky ovlivněná tím, že na ni filmaři skoro dvacet let nepomysleli, že před kamerou vůbec nepůsobila tak sebejistě a přirozeně, jako dřív. Herec Luděk Munzar dokonce vzpomíná na moment, kdy se v jedné důležité scéně zasekla tak, že ze sebe nebyla schopná vydat ani slůvko. Filmaři hercům museli dát delší pauzu a až poté se Glázrové repliku podařilo natočit.
Malým vysvobozením pro Marii byla nabídka angažmá v zájezdním divadle Maringotka. Působení zde její herecký projev, který byl za každou cenu dramatický a tak trochu nepřirozený, zcivilnělo. Možná i proto pak byla ještě obsazena do jedné z hlavních rolí v legendárním přestavení Kočičí hra, kde stanula po boku Dany Medřické. V 70. letech se v Národním divadle obměňovalo vedení a šéfem činohry se stal Jiří Dohnal. Ze stranických důvodů divadlo navrhlo výpověď velkým hvězdám, jako byl třeba Bohuš Záhorský, Vlasta Fabiánová nebo právě Marie Glázrová. Ta nicméně výpověď nepodepsala a rozhodla se v divadle zůstat i za cenu toho, že prakticky až do konce života hrála jen nicotné, vedlejší role. Sebevědomí si po každém představení dodávala kyticí, kterou si na pódium nechávala tajně posílat.
Následovala svého muže
Od poloviny 70. let tvůrčí život Marie Glázrové zcela pohasínal, což samozřejmě ovlivňovalo i její soukromí. Herečka neustále lamentovala nad tím, že už nedostává příležitosti, a přitom by to určitě ještě zvládla. Své umělecké já promítala do tvorby manžela, který i přes pokročilý věk stále vystupoval. Marie koncertovala spolu s ním. Navíc pořádala různé filmové besedy. Kdykoli se ocitla před diváky, o několik let omládla. V roce 1996 Eduard Haken zemřel. Na jeho pohřbu Glázrová tiše trpěla. Když všichni hosté odešli, zůstala sama s knězem, který obřad vedl. „Už brzy za ním půjdu,“ sdělila mu odhodlaně. Ještě dlouhé čtyři roky prožila v ústraní, plná hořkosti a bolesti. Svou životní lásku následovala na místo posledního odpočinku 19. února 2000. Dožila se úctyhodných 88 let.