Josef Rychtář (58) tři roky po smrti manželky Ivety Bartošové (†48): "Mám její svetřík i voňavku!"
Na 29. duben 2014 Josef Rychtář (58) nikdy nezapomene. Letos to budou tři roky, co přesně v 11.27 hodin spáchala Iveta Bartošová (†48) sebevraždu. V den manželových narozenin si zpěvačka počkala na vlak, který tragicky ukončil její životní pouť. Zanechala sice po sobě dopis na rozloučenou, ale Rychtář si dodnes neumí vysvětlit, co bylo tím impulsem, že se rozhodla zemřít. Magazínu Aha! pro ženy vdovec exkluzivně popsal každý detail osudného dne. Také prozradil, že jedinému synovi Bartošové, Arturovi Štaidlovi (20), nikdy neodpustí, že nepřišel mámě na pohřeb.
Jak vzpomínáte na ten osudný den? Co se u vás doma v Uhříněvsi ráno dělo?
„Ráno Ivetka vstala o něco dříve než já. Když jsem sešel dolů z ložnice, už kouřila doutníčky. Uvařila mi čaj a měl jsem tam nachystaný cheesecake, který upekla. Věděla, že sladký miluju. Sedl jsem si vedle ní, dal jí pusu a povídám: »Ivetko, já musím být v deset hodin na policii v Říčanech kvůli Macurovi.« Napil jsem se čaje, my jsme nepili kafe, protože Ivetka říkala, že čaj je zdravější. Nutila mě pít čaj, abych jí dlouho vydržel. Pak jsem si s ní zapálil doutník a ptal jsem se jí, jestli nechce, abych jí něco udělal k jídlu. Byla totiž zrovna po operaci zubu a nemohla jíst tuhá jídla. Dělal jsem jí ryby, pro ty jsem jezdil do Průhonic. Nebo jsem jí jezdil kupovat cheeseburgery, ze kterých vždycky snědla to měkký maso. Řekla mi, ať se nezdržuju, že jí udělám oběd, až přijedu z policie. V ten den jsem měl narozeniny a ona se mě ptala, co bych si přál. Řekl jsem jí, ať nic nekupuje, ať mi raději něco namaluje.“
„Bavila se se mnou úplně normálně. Přísahám, že tam nebyl sebemenší náznak, že by byla rozrušená nebo že by mluvila nějak dvousmyslně. Nepoznal jsem na ní sebemenší změnu.“
Odjel jste tedy na policii a ona zůstala v domě sama…
„Ještě mi před odchodem řekla, ať ji zakóduju. Vzhledem k tomu, že ji Macura chodil otravovat a obcházel dům, měla panickou hrůzu. Řekla mi, ať ji zamknu na oba dva zámky a ať ji zakóduju. Fungovalo to tak, že ona se v domě mohla volně pohybovat, ale kdyby se na ni někdo zvenku dobýval, hlásilo by to signál. Pak jsem sedl do auta a odjel do Říčan.“
A když jste se vrátil domů, co následovalo?
„Na policii jsem vypověděl a odjel zpátky do Uhříněvsi. Autem jsem zajel do dvora. Když jsem odemykal, bylo mi divné, že dveře jsou jen na jeden zámek… Jak jsem se v chodbě zouval, zavolal jsem: »Ivetko, ahoj, jsem tady.« Vešel jsem do obýváku, kde a tam na stole ležel Ivetin telefon a na sedačce byl položený obraz, který mi namalovala k narozeninám. Říkal jsem si, že si šla nahoru asi lehnout. Vyběhl jsem do ložnice, a tam přes postel leželo její pyžamo… Nikde nebyla. Na schodišti ležel papír, kterému jsem ale hned nevěnoval pozornost, seběhl jsem dolů a šel do garáže. Jenže auto tam bylo, takže nakoupit nešla. Bylo mi divné, že tam byly všechny její věci, říkal jsem si, co se to děje? Pak mě napadlo, že se půjdu podívat k rybníku, kam Iveta chodila na procházky se svým psem Gejšou. Oběhl jsem ho celý, ale na lavičce neseděla. Pak jsem doběhl k železničním závorám, byly dole. Rozhlížel jsem se doleva, doprava a kolem projel vlak. Závory se zvedly. Ani ve snu by mě nenapadlo, co se stalo…“
Jak jste se tedy o její smrti dozvěděl?
„Když jsem Ivetku nenašel, vrátil jsem se zpátky domů a vyrozuměl policii, že se ztratila. Během pár minut byli v domě. Obhlídli celý dům, a když jsme šli po schodech, viděli jsme ten papír, kterého jsem před tím nevšímal. Bylo na něm napsáno: »Odpusťte mi, budu se na vás dívat shora«. Jeden policista tam se mnou zůstal, ostatní odjeli. Po chvíli jsme slyšeli sirény. A pak tomu policistovi, co se mnou byl v domě, něco hlásili ve vysílačce. A on mi oznámil: »Vaši ženu jsme našli, je zraněná.“« Nemohl mi ale říct, co se jí stalo…Do toho mi řekli, že je to špatné, že vlak stojí. Prostě Ivetka si počkala než ten vlak, co jsem viděl, sjel… Museli jsme se minout! Nenapadlo mě, že vyšla koridorem a v zatáčce si počkala na vlak, který jel na Říčany. A tam ji našli…“
Jel jste se na místo tragédie hned podívat?
„Nechtěli mě tam pustit! Doprovodili mě zpátky do domu, přijela sanitka a odvezli mě na psychiatrii. Tam mi jen dali léky na uklidnění. Mezitím jsem se dozvěděl, že Ivetku odvezli na soudní do vinohradské nemocnice. Pamatuju si, že mě tam z psychiatrie dovezl můj syn Honzík, protože jsem Ivetu chtěl ještě vidět. Ani tam mě ale za ní už nepustili…“
Vnímá teď Josef Rychtář s odstupem nějaké impulsy, díky nimž mohl tragédii zabránit? Jaké vztahy má s Ivetinou rodinou a co nové ženy v jeho životě? Čtěte v nezkráceném rozhovoru v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji jen za 8,90 Kč!