Dana Syslová (70) alias Amálka z Ulice o dětství, tragické ztrátě i plánech do budoucna: "Smrt manžela a syna ve mně zůstala!"
Už několik let zpříjemňuje naše všední podvečery jako Amálka v seriálu Ulice. Život herečky Dany Syslové (70) je ale mnohem pestřejší, a to jak pracovně, tak i v soukromí. Patří mezi naše nejlepší dabérky – jejím hlasem mluví například Susan Sarandon či Helen Mirren – i divadelní herečky. V osobním životě se jí však dařilo méně. Poté, co jí zemřel manžel Vlastimil Hašek (†64), se musela vyrovnat i se ztrátou syna Jiřího (†25). Ten nesl smrt svého otce tak špatně, že spáchal sebevraždu. Dana Syslová naopak svého otce nikdy nepoznala…
Jak vzpomínáte na dobu svého dětství?
„Moc hezky. I přesto, že jsem svého tatínka nikdy nepoznala. Vím, že byl Francouz, ale jinak o něm máma nikdy nemluvila. Říkala mi: Jen se nestarej, prostě to byla láska a ty ses z ní narodila. Tak dejme tomu, že nelhala.“ (směje se)
A nikdy vás nelákalo zjistit o svém otci něco více?
„Ale to víte, že ano. Jednou, jsou to asi dva roky zpátky, jsem byla v Paříži a zkoušela jsem ho najít. Byli jsme ve vojenském archivu, ale zmizel beze stopy. Tak jsem to nechala být. Pravdou je, že mi ho v dětství ty moje ženské, tedy máma a babička, dostatečně vynahradily.“
Vy jste s prarodiči bývala poměrně často…
„Ano. Odstěhovali se na venkov do takové vesničky na konci světa. To mi byly asi čtyři roky a vzali mě s sebou. Takže se dá říci, že jsem to nejranější dětství, které vytváří naši osobnost, trávila jako vesničanka. (směje se) Dokonce i v deseti letech jsem na otázku, čím chci být, až vyrostu, odpovídala, že selkou. Chtěla jsem mít krávy a slepice. A pak si mě asi ve druhé třídě odvezla máma zpátky do Prahy.“
Když jste si prožila oboje, jaký máte pohled na vyrůstání dětí ve městě a na vesnici?
„Venkov je lepší už pro ten vzduch, to určitě. A celkově je ten rytmus dětí jiný, vidím to i na svém vnukovi, který žije na venkově. Mám pocit, že je dnes ve městech všechno zrychlené. Matky jsou uštvané, protože nestíhají s dětmi obíhat všechny možné kroužky, do kterých je zapsaly. Dneska má každé dítě angličtinu, rytmiku, fotbal a já nevím co. A mezi sebou si už vůbec nehrají. Když jsem vychovávala svoje děti, tak bylo jejich největší zábavou lezení po stromech. Vždycky přesně věděly, kdy rostou meruňky a třešně, aby si je mohly jít natrhat na Petřín. Kluci blbli a hrávali bojovky. Když se tam jdu podívat teď, tak už tam žádné hrající si děti nevidím. Dneska mají spoustu jiných aktivit někde jinde anebo jim stačí počítače, to je prostě taková doba.
Když jsme u těch počítačů, vy sama jste si nedávno jeden koupila. K sedmdesátým narozeninám, které jste slavila vloni v listopadu, jste si pořídila tablet. Jak to s ním zvládáte?
„Je to boj. (směje se) Ale už to jinak nešlo. Když jezdíváme s divadlem domů ze zájezdů, tak vidím, jak se všem rozsvítí ta světýlka a mrskají tam ta písmena. A já vždycky jen hleděla z okna. Tak jsem se rozhodla si ten tablet pořídit. Hned mi všichni radili, co mám dělat, ale ono to bylo fuk, beztak jsem to vždycky zapomněla. Teď už jsem si na to pořídila notýsek, kam si vše zapisuju. Ale abych pravdu řekla, i tak je to na houby, přijdu domů, kde si ten tablet pustím a je to tam stejně všechno jinak. Tak se na to občas namíchnu a tři dny s tím nemluvím, to mám pak alespoň pokoj. (směje se) Co mám ale na technice ráda, je focení. Fotím a pak zase mažu, protože mám fotek ažaž. Děti teď mají štěňata, tak na těch se vyřádím.“
„Těch bylo. Už na tom venkově měla babička králíky, slepice, husy. Děda chodil tehdy vedle na statek starat se o koně, tam jsem s ním bývala ráda. Koně miluju, ale zároveň z nich mám respekt. No, a potom přišla Praha a taková ta klasika v bytě. Rybičky, želva, pak mi vyrostly děti, syn se odstěhoval na venkov, vzal s sebou psa a mně bylo najednou smutno. Tak mi obstarali kočku, pak další, pak psa a tak to jde celý život, už mám asi šestého pejska. Tedy fenku, Máňu.“ (směje se)
Celý rozhovor najdete jen v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji na stáncích jen za 7,90 Kč.