Slováčková: O Gelemové a nemoci...Co ji sráží do depresí?
64 fotografií
Na svůj věk toho zažila docela dost. Drsný rozchod rodičů, strach z rakoviny prsu, závist i pomluvy kolegů. Dcera Dády Patrasové (61) a Felixe Slováčka (74) Anna Slováčková (22) ale už dávno není tou malou holčičkou, která by po pasece honila žížalu Jůlii. Navzdory slavnému příjmení si jde svou vlastní cestou.
Pořád vám někdo předhazuje, že jste ta dcera Patrasové a Slováčka?
„Ježíši, furt! V každém divadle, diskuzi... Zrovna nedávno jsem to řešila s Míšou Zemánkovou, snoubenkou svého bratra. Vůbec nechápu, proč mě lidi na internetu tak strašně nesnáší. Co jsem komu udělala? Nepřijdu si jako zas taková kr*va. Naopak se snažím být sama sebou.“
Nejspíš si myslí, že vás rodiče tlačí do divadla a televize...
„To je nesmysl. Studovala jsem konzervatoř, dělala jsem divadelní projekty a miliardu dalších uměleckých věcí. Nepřijde mi, že bych byla v divadle nováček, akorát si mě lidi díky Tváři víc všímají. O to víc mě to mrzí ze strany divadel, že mě tak berou. Nicméně s tím se nedá nic dělat. S tím, že jsem Slováčková, se potýkám dnes a denně a už mě to unavuje poslouchat.“
V ničem vám to neušlapalo cestičku?
„Vůbec! Zatím mi to žádnou výhodu do života nedalo, a naopak čím jsem starší, tím mi přijde, že mám těch nevýhod víc a víc.“
Jsou vaši rodiče rádi, že se v kumštu prosazujete?
„Upřímně, nevím. Máma asi jo, u táty si tak jistá nejsem, protože moc dobře ví, jak je to těžké. Oni jsou hodně přísní. Hlavně táta, tomu se to musí hodně líbit, aby mě pochválil. Nicméně poslední dobou, když spolu hrajeme v jeho Big Bandu, tak je úplně dojatý. Je to hrozně hezké vidět ho takhle. No a máma? To je naše maminka, ta chválí a chválit bude, doufám.“
A naopak za co si vy nejvíc vážíte jich?
„Asi za to, jak mě vychovali a starali se o nás s bráchou, neměli to jednoduché. Nejvíc si jich vážím za to, že si nás vůbec udělali, nemohla jsem si přát lepší rodinu. Samozřejmě i za všechny ty rady, které mi dávají do práce. Jsem strašně ráda, že můžu hrát s tátovým Big Bandem a být na jevišti s mámou, to je nádherné.“
Už jste se setkala s přítelkyní vašeho táty Lucií Gelemovou (34)?
„Nepotkala jsem ji a ani to neplánuji, není to potřeba. Chci, aby byl táta šťastný, a k tomu nepotřebuji znát Lucku.“
I vaše maminka má partnera. Nebojíte se, že se vám odstěhuje za Italem Vitem (48)?
„Rozhodně ne! Hlavně ať je spokojená a lepší pro mě, aspoň budu mít kam jezdit na dovolenou. Ať klidně jede do Itálie, hlavně vidím, že jí to prospívá.“
Co kdyby o vás přestal být zájem? Máte nějaký plán B?
„Když by práce bylo méně, tak bych se asi sbalila a jela studovat do zahraničí. Anglicky umím dobře, německy se domluvím a teď se ještě učím španělsky. Taky chci určitě nastoupit na vejšku, ale potřebuju to skloubit časově s divadlem a natáčením. Plánuji dálkové studium na pedagogické fakultě. Mám ráda děti. Asi rok jsem je učila tanec a strašně mě to bavilo.
Nejdřív jsem toužila jít na dokumentaristiku nebo divadelní režii na DAMU nebo FAMU. Jenomže tam se dostat je úplný nesmysl. Tahle naděje už mě opustila, i když oko bych na to měla. Určitě chci dopsat knížku, fiktivní román, který píšu deset let. Zase jsem na něj nesáhla nějakých pět měsíců.“
Na plastiku byste šla?
„Popravdě mě napadlo, že bych šla na liposukci stehen. Řeším je pořád a nemám je na sobě ráda. Ale moje nejlepší kamarádka vzala moji fotku a vyretušovala ji tak, jak jsem říkala, že bych chtěla mít hubené nohy. Když jsem se viděla, strašně se mi to nelíbilo. Mám ráda, když ženská je ženská. Když má zadek, břicho, je tam za co chytit. Nikdy se mi nelíbily malinký, hubený holky. Kdybych si měla vybrat holku, tak bych si nikdy nevybrala nějakého pidižvíka hubeného.”
A chlapa?
„U mužů je mi to jedno. Jenom by neměl být o pět centimetrů menší. Mám ráda o něco větší chlapy, nebo aspoň stejně vysoké. Ale nejvíc mě zajímá, jak si s ním rozumím a jestli mě umí rozesmát, má charisma a dělá, co ho baví.”
Zamilovala jste se někdy platonicky do kolegy?
Takových lásek už bylo. „Nebudu jmenovat, ale určitě. Jednou. Byla jsem vždycky toho názoru, že bych nedokázala žít s umělcem, ale nakonec asi jo. V hodně věcech bychom si rozuměli. Akorát by to mělo jednu vadu, hrozně bych žárlila na fanynky.“
Chtěla byste být sexsymbol jako vaše máma?
„Asi by mi udělalo radost, kdyby mě někdo nazval sexsymbolem a krásnou ženskou. A chlapi si mě pamatovali dalších padesát let, ale řekněme si to upřímně – máma byla jinak stavěná a byla opravdu nádherná, pořád nádherná je. Černovláska oproti blondýně, to si ani neškrtnu.“
Pořád o sobě pochybujete, nebo už máte tohle období za sebou?
„Vůbec ho nemám za sebou, právě naopak. Je to snad ještě horší. Mám vážně blbé sebevědomí. Na jevišti si ve věcech, které mi sednou a baví mě, věřím víc. Daleko méně se stresuji před každým vystoupením. Nicméně pořád mám v sobě velkou trému, která mě ničí hlavně před premiérami. Pořád se trápím – co kdyby. Třeba u muzikálu si říkám, co kdyby najednou spadla světla...”
Máte plno nabídek, daří se vám. Napadá mě, proč by zrovna vás měla trápit malá sebedůvěra?
„Popravdě nevím. Dám vám příklad. Když někde s kapelou poprvé hrajeme novou pecku, tak to klidně uvedu: prosím vás, kdyby se vám to nelíbilo, tak po nás neházejte rajčata. Kolegyně z kapely Karolína Fišerová mi to pak vyčítá, nechápe, proč se hned shazuji a podceňuji. Nemůžu si pomoct, mám strach, aby mě lidi brali. Hrozně s tím bojuji.“
A máte aspoň nějaké triky, jak s trémou zatočit?
„Už jsem zkoušela ledacos, ale vždycky mi nejvíc pomůže mít u sebe vincentku, vlhčit hlasivky a pořádně se doma vyspat, což ne vždy před velkými premiérami jde. Člověk je nervózní. Také si hodně povídám s lidmi. Nechci být sama, protože se jinak stresuju tím, co tam zase pokazím.”
Otevřeně přiznáváte, že stres a pochyby u vás mimo jiné spustily i zdravotní problémy. To už je za vámi?
„Pokud jde o nemoci, vůbec na nic negativního nemyslím. Maximálně řeším rýmy, alergie, ale nic vážnějšího. Bulku v prsu pořád mám, ale necítím ji. A nemusím ji zdravotně řešit. Chystám se za pár měsíců zase na kontrolu, kde mi snad řeknou, že je všechno v pořádku, a půjdu. Doktoři to chtějí radši sledovat.“
Jaká byla vaše první reakce po tom, co vám to doktor oznámil?
„Nijaká. Je to strašně zvláštní, ale vůbec jsem neměla strach. Lékař mi řekl: máte tam bulku, vidíme ji. Potom jsem šla na biopsii, aby odebrali z té bulky vzorek a zjistili, jestli je to zhoubné. A nebylo. Jasně, první emoce byl šok. Došly mi věci, čím se to vlastně stalo, že tam vznikla nějaká bulka. Předtím jsem byla v takovém divném stresu a temných náladách, takže mě to vlastně ani nepřekvapilo. Nicméně jsem díky tomu začala na život koukat úplně jinak, za což jsem hrozně ráda. Od té doby pořád říkám, že nám do života přijdou věci, které nám do života přijít mají, a každá špatná i dobrá situace nás má něco naučit.”
Už jste se v někom zklamala?
„Jo, myslela jsem si, že to bude super člověk, a nakonec to byl hnusný egoista. Ale stane se! Snažím se dávat na vlastní dojem. Na druhou stranu mi nedávno jeden člověk na konkurzu připadal jako namyšlený kretén ,a dneska jsme skvělí kamarádi.“
Sledujete čtvrtou řadu Tváře?
„Koukala jsem se teď poprvé v neděli. Smekám před nimi! Jsou moc šikovní, ale nemám čas to pravidelně sledovat. Popravdě jsem v takovém rozpoložení, že si radši pustím na internetu film, než abych se dívala na Tvář. Vždycky to ve mně totiž vyvolá to, že na sobě musím začít zase makat. Navíc se na televizi teď moc nedívám a vůbec nevím, co se tam vlastně děje.“
Šla byste do toho znovu?
„Stokrát bych řekla ano. Byl to jeden z nejhezčích momentů mého života. Dalo mi to neuvěřitelně moc. Udělala jsem tam pokrok i v tom sebevědomí, protože předtím jsem ho měla na nule. Dalo mi to i pracovní kontakty. Poznala jsem tam třeba Janka Ledeckého, i díky tomu mě pozvali třeba na konkurz Iaga.“
Nevadilo jim, že vaše tělo zdobí tetování?
„Dohromady jich mám víc než šest, ale všechny je mám schované. Jediné, co mi trochu vadí, je jedno vzadu na krku, protože mám občas na scéně zvednuté vlasy. Ale Janek Ledecký (pozn. red. – porotce show) nic neříkal, tak to asi prošlo. Ty nejbolestivější, které jsem měla na achilovkách, mi zmizely. Asi se mi ošoupaly v botách.“
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném sobotním Aha!.
Jak vznikal rozhovor?
Nejdříve nám dala košem, protože měla před několika premiérami a zápolila s časem. Hned ale navrhla náhradní termín a dodržela slovo. A přestože musí být odmala zvyklá na hledáček kamery, působila překvapivě nervózně. Zato neuvěřitelně upřímně! Odpovědi si dlouho nepromýšlela a často přemýšlela nahlas. Co na srdci, to na jazyku.
Na video se Slováčkovou se můžete podívat zde:
64 fotografií
