Michaela Kuklová o zákeřné chorobě: S rakovinou nebojuji...

Vaše fanoušky zasáhla zpráva o vašem boji s rakovinou prsu. Jak jste přišla na to, že s vaším tělem není vše v pořádku?
„Hned na úvod musím říct, že nebojuji a je to pro mě velmi zásadní. Jen se léčím a léčit se mám pět let. Se mnou se nic nedělo, občas jsem byla unavená, což při mém nasazení bylo vcelku pochopitelné. Do postele jsem se dostávala kolem jedné, za normálních okolností vstávám nejpozději v půl sedmé, a když mám dopoledne nějakou práci, tak v půl šesté. Jsem zvyklá stále něco dělat. Asi před rokem jsem začala cítit uprostřed prsu jakési tvrdnutí žláz, ale už dlouho předtím byl prs citlivější než obvykle.“

Šla jste na vyšetření?
„V srpnu jsem prošla mamografem jako zdravá. A musím říct, že únava po prázdninách byla ještě větší, než jsem zvyklá, ale zároveň jsem už dlouho trpěla nespavostí a i přes únavu jsem nebyla schopna zabrat. O tři měsíce později jsem si sama vyžádala sono, které také nic neodhalilo, pak znovu mamograf, jen nějaký jiný, ale ani tam nic. Domluvily jsme se s lékařkou na biopsii. Byla pozitivní. A až magnetická rezonance odhalila nádor.“

Jakou léčbu již máte za sebou a co vás čeká?
„Jsem po operaci, mám hormonální léčbu a ještě se uvidí, asi záleží na výsledcích z různých vyšetření na vyloučení metastáz. Nemám ještě všechny výsledky, ale březnové markery byly dobré. To důležité, co chci říct, je, aby ženy věděly, že projít mamografem neznamená být zdravá. Sice to je spíše ojedinělé, ale je dobré tuto informaci vědět. Nebudou pak příznaky ignorovat.“

Jak se cítíte?
„Ještě před měsícem jsem se cítila úplně normálně, zdravě, ale teď se tělo vyrovnává se změnami hormonální léčby. Často mám migrény, už i návaly, ale zatím mi nevadí, spíš jsou příjemné, že se můžu prohřát, jsem dost zimomřivá. Nedávno mě ale zaskočily stavy podobné depresi. Bývám bez energie, mám úzkost v žaludku a chce se mi brečet. Tak doufám, že si tělo brzy zvykne.“

Potvrzení tak vážné nemoci nikoho nenechá chladným, jak jste reagovala vy?
„Nejhorší bylo, když mi zavolali z mamologického centra, že se mnou chce mluvit paní doktorka. Oznámení jsem už přijala v klidu, až v průběhu dne jsem asi dvakrát uronila slzu ve spojitosti se synem. Strach z této nemoci, který jsem měla před onemocněním, zmizel. Respekt cítím, ale zároveň nepochybuji, že budu žít dál a zdravá. O zdraví se ale dá mluvit nejdřív po deseti letech.“

Říká se, že každá nemoc nám má něco sdělit, že něco v našem životě není v pořádku a měli bychom se zastavit a zamyslet se, souhlasíte?
„Všeobecně o tom nelze pochybovat, současně si pak ale kladu otázku, proč jsou nemocné děti? Část může mít genetickou dispozici, některé asi mohou prožívat i stres v rodině, ale určitě musí mít nemoc i jiný spouštěcí mechanismus. Jenomže jsou také okolnosti, které nelze změnit, trvají léta…A víte, že vás budou stát zdraví.“

Nechala jste se slyšet, že nemoc propukla jako následek dlouholetého obrovského stresu, který jste prožívala v manželství i po rozvodu.
„Osobně jsem dala do souvislosti s nemocí pouze dlouhotrvající soudy s Jiřího správkyní konkurzní podstaty, po kterých jsem bojovala o celou svou budoucnost. Případná prohra by byla likvidační. Život s člověkem nemocným závislostí na alkoholu je sice náročnější, ale byla jsem zdravá a silná, abych to mohla ustávat. Naopak jsem došla k přesvědčení, že mě Jirka svým přístupem k manželství a životu donutil růst. A dnes vím, že i ty soudy a jiné těžkosti v životě, kterými jsem musela projít, mě naučily radovat se ze života, netrápit se blbinami. Daly mi sílu věřit v sebe a o svém životě taky rozhodovat. Snad i proto beru svou nemoc s klidem.“

Když váš exmanžel zemřel, zanechala jste mu velmi dojemný vzkaz: „Jirko, děkuju za všechno hezké, ale i za to těžké. Zůstalo mnoho krásného. Odpočívej klidně.“ Vzpomínáte na něj stále, déle než rok od jeho smrti?
„Prožili jsme spolu třináct let, těžko můžu zapomenout.“

Máte jedenáctiletého syna Romana, jak jste s ním o své nemoci hovořila?
„Bylo důležité, abych mu to sdělila první, abych shodila to dogma, které slovo rakovina vyvolává. Je to o to lehčí, že sám vidí, že je vše jako dřív, že má fyzická změna byla pro mé zdraví, že se spolu dál smějeme. Dítě dokáže velmi dobře vycítit, co se v člověku odehrává, a já nemám strach. Ví, že se nemusí o mě bát.“

Podědil po vás syn umělecké sklony?
„Je umělecky založený, dobře intonuje, frázuje, zpívá, cítí rytmus, ale nepředpokládám, že půjde tímto směrem. Nemá touhu se předvádět. I když já ji taky neměla, byla jsem příliš stydlivá, ale od první třídy jsem zpívala ve folkovém souboru, škola mě posílala do recitačních i pěveckých soutěží, zvykala jsem si.“

Vaší velikou vášní bylo malování, které jste v těhotenství musela opustit, abyste nečichala terpentýn a barvy. Už jste se k němu zase vrátila?
„Dosud jsem byla hodně vytížená. Doufám, že se mi podaří malovat teď, když je volno. Samozřejmě, až dokončím spousty restů, které ještě mám.“

Jak relaxujete, k čemu se uchylujete, když je vám „ouvej“?
„Nejlepší lék je práce. Pokud možno fyzická. A když potřebuju ležet, tak si nejčastěji něco čtu.“

Na co se teď nejvíc těšíte, co vás žene dopředu?
„Neženou mě žádné ambice, žádné vysněné cíle, mám všechno, po čem jsem kdy toužila, takže se těším už jen z každého dne, kdy je mi obyčejně hezky, kdy vím, že všem, které mám ráda, se vede dobře a jsou zdraví.“ 

Míša Kuklová a vzpomínání na mrtvé: