Už se neměla probudit: Něco mě zastavilo v cestě na druhý břeh!
S koncem roku 2021 jsem prodělal těžký covid, 15 dní jsem strávil v umělém spánku a měl různé sny a vidiny. V minulém díle seriálu jsem tuto zkušenost popsal. Příběh pacientky z vedlejšího pokoje mě natolik zaujal, že jsem se ho také rozhodl vyprávět.
Libuše Kratochvílová (65) podporovala v první vlně pandemie zdravotníky, když jim do Fakultní nemocnice Brno napekla 15 tisíc sušenek. Také ušila stovky roušek. Jenže zanedlouho sama lékařskou péči potřebovala.
Očkovaná sice byla dvakrát, ale musela podstoupit následnou onkologickou léčbu, takže oslabené tělo si už s covidem poradit nedokázalo. „Covidem jsem onemocněla v době, kdy na mě začal doléhat průběh biologické léčby a chemoterapie. Zpočátku jsem velkou únavu přikládala mému stavu, protože průběh nemoci tomu měl odpovídat.“ Podobný pocit měl ale manžel a následný test odhalil, že mají oba covid. „Za pár hodin se můj zdravotní stav ale tak zhoršil, že mi manžel zavolal záchranku. Od té chvíle si pamatuji nějaké věci jen útržkovitě.“
Už během týdne ještě na standardním pokoji viděla věci, které neodpovídaly realitě. „Třeba jsem telefonovala synovi, že je v nemocnici automat na mince u televize, která hraje tak dlouho, kolik tam člověk nahází. Byl to samozřejmě nesmysl,“ vzpomíná bývalá pedagogická pracovnice.
Rejnok a chřestící krunýře
Po zhoršení stavu byla uvedena na 14 dnů do umělého spánku a rodinu lékaři připravovali na nejhorší. Přitom Libuše trávila krásné chvíle na exotické dovolené. I když jen ve snu. „V umělém spánku jsme byli s manželem na dovolené v Karibiku. Na jejím konci jsme zůstali bez financí a já přitom dostala hroznou chuť na kávu. Ale jen jsem poznamenala, že počkáme už na doma. Seděla jsem na břehu u laguny, ve které plaval obrovský rejnok. Pozorovala jsem i ptáky s dlouhými krky. Měli na sobě metalizované zlaté a tyrkysové šupiny, proplétali se krky. Byla v tom ladnost, vypadalo to, že tančí. Měla jsem nepopsatelně úžasný pocit svobody a lehkosti,“ popisuje výjimečné okamžiky Libuše Kratochvílová.
V umělém spánku prý také dokázala vyběhnout po palmě pro ořech, nebo šla za ruku s cizí holčičkou. „Do kopce se valila řeka přibližně sedmdesát centimetrů velkých prehistorických hnědě zbarvených živočichů s krunýři. Holčičky jsem se zeptala, zda slyší také to jejich klapání, že tím asi varují, abychom jim šly z cesty.“ Později se znovu ocitla v laguně a viděla sama sebe ze břehu, jak se snaží dostat ven. Viděla i svoji ruku, jak se snaží dostat z kalné vody přes velké hladké bílé valouny.
„Byly ale slizké, nedařilo se mi to a pořád jsem klouzala zpátky. Měla jsem se tedy vrátit na druhý břeh, odejít z tohoto života, na to ještě nenazrál ten správný čas.“ Kalná, špinavá voda mohla znamenat, že se vyhrabávala z vážné nemoci, protože měla navíc i prasklou plíci. „Nic z toho jsem ale nevnímala jako něco negativního. Naopak. V podstatě na tom totiž nemusí být nic špatného. Jen my to tak vnímáme.“
Celý článek naleznete v tištěné podobě Nedělního Aha! (3. 4. 2022)
