Badatelka Petra (36) mapuje osudy statečných zdravotnic za 2. světové války...
Vystudovala moderní dějiny. Když se po studiu rozhodovala, na které období se zaměří, padla její volba na 2. světovou válku, konkrétně na osudy ošetřovatelek, které v té době sloužily v exilovém Československém červeném kříži, jenž sídlil ve Velké Británii. Nyní se Petra Suková (36) z Brna tomuto tématu věnuje už téměř deset let a stále nachází nové zajímavé informace o životech těchto statečných a obětavých žen.
O dějiny 2. světové války se Petra začala více zajímat v Plzni, kde vystudovala moderní dějiny. „Zde jsem se také zúčastnila Slavností svobody na počest osvobození města Američany. Jednou mě oslovila kamarádka s tím, že bychom mohly zmapovat Československý červený kříž působící v Anglii v době druhé světové války. Jenže jsme brzy narazily na fakt, že moc informací k danému tématu neexistuje. Začaly jsme pátrat nejdříve po uniformách, fotkách, knížkách, jaké stejnokroje ošetřovatelky nosily. Našly jsme všeho všudy jedinou dobovou fotografii a jeden článek. Je to hodně pozapomenuté téma, proto jsem se rozhodla, že se na něj vrhnu,“ prozrazuje Petra. Navštěvovala archivy a rozhodla se vyhledat ještě případné pamětnice. Bohužel, žádné přeživší zatím nenašla. Možná ještě nějaké žijí v zahraničí, kde ošetřovatelky po válce zůstaly nebo tam během perzekucí po roce 1948 emigrovaly. „Naštěstí mě doba internetu a různé digitalizované dokumenty přivedly na další artefakty a postupně i jiné informace,“ pokračuje ve vyprávění badatelka.
Doba budování
Jak vlastně Československý červený kříž v Británii vznikl? Po vypuknutí války založila manželka prezident Edvarda Beneše (+64) Hana (+89) v Anglii společnost Československá pomoc, která nahrazovala domácí Červený kříž. Ten zanikl na našem území za protektorátu v srpnu 1940, ale hned 1. září československá exilová vláda vytvořila ve Velké Británii Československý červený kříž (ČsČK). Jmění a agenda Československé pomoci poté přešly právě pod tuto organizaci. A dnes už víme, že ČsČK přilepšoval československým vojákům, staral se o naše zajatce a emigranty a v neposlední řadě se připravoval i na humanitární pomoc Československu po jeho osvobození. To vše za nelehkých podmínek během bombardování Londýna, kde sídlil a jehož budova byla několikrát zničena. „Budoucí naše ošetřovatelky se do Velké Británie dostávaly různě. Už před válkou tam jezdily za službou, učit se jazyk. Některé tam působily coby dnešní au-pair. Byly mezi nimi i ženy židovského původu, takže k jejich odchodu z Československa je vedly rovněž politické důvody. Stihly odjet ještě krátce před vypuknutím války i Wintonovým vlakem. Přitom mnohé z nich ve zdravotnictví před tím nikdy nepůsobily,“ říká Petra s tím, že podmínkou, aby se ženy ve Velké Británii staly ošetřovatelkami, byl věk minimálně 17,5 let a také se ale přihlíželo k jejich zdravotnímu stavu. První kurz zdravotníků začal 13. října 1939 a konal se v propůjčených prostorách Polytechniky na Regent Street v Londýně. Kurz měl 50 přednáškových hodin. Byl veden v českém jazyce a dle dochovaných rozvrhů se snažil vystihnout nejdůležitější témata potřebná pro válku a poválečnou pomoc. Přednášeli na něm naši lékaři a zkušené diplomované sestry. Posluchačky prvního kurzu neměly k dispozici žádný učební materiál. Ze svých poznámek vytvořily učebnici pro posluchačky dalších kurzů. Po jednom bombardování na budovu Československého červeného kříže zbylo sice jen pár exemplářů, ale hned se začalo pracovat na novém vydání. Po absolvování praxe v nemocnicích složily naše dobrovolné ošetřovatelky první slavnostní slib »ve jménu lidství a lásky k rodné zemi«, a to 5. března 1940. Slibu přihlížel právě i prezident Beneš s manželkou Hanou, který organizaci současně věnoval finanční dar.
Jediný stejnokroj
Stejnokroje, které naše ošetřovatelky používaly, se inspirovaly po britském vzoru tamního Červeného kříže. Skládal se z pracovních šatů, bílé zástěry a bílého čepce a jeho součástí byl i odznak ČsČK, nášivka v podobě československé vlajky a s označením Czechoslovak Auxiliary Nurse na levém rukávu. K dispozici rovněž měly vycházkový tmavomodrý kostým, skládající se z blůzy, sukně a čepice. Jednu část stejnokroje, tedy kabát, čepici a odznak, a dost možná jedinou u nás, vlastní i Petra. „Ve Velké Británii prošlo pěti kurzy do roku 1942 na dvě stě československých ošetřovatelek. Práci z nich jich dělalo nakonec kolem padesáti. Po válce se nekompletní archiv (část se nedochovala po bombardování) přestěhoval do Čech, a navázal na činnost předválečného Červeného kříže u nás. Proto se nedochoval kompletní seznam všech našich ošetřovatelek. Ty se navíc ve Velké Británii vzdělávaly dále i jako například obsluhy rentgenu, zubní asistenty a podobně. Počítalo se už tehdy s tím, že po válce budou jako ošetřovatelky působit v Československu. V dobových novinách se psalo, že až u nás nemocnice opustí Němci, bude vhodné, aby je nahradil vyučený personál,“ dodává Petra Suková. Po válce se řada dobrovolných ošetřovatelek vrátila zpátky do své vlasti. V roce 1948 je však postihla, stejně jako další naše lidi působící v Británii, perzekuce. Některé se proto rozhodly pro emigraci. „Ošetřovatelky Československého červeného kříže ve Velké Británii byly dlouhou dobu opomenutým tématem, ale jejich působení v Anglii stojí za připomenutí. A je toho ještě mnoho, co o nich nevíme,“ říká na závěr badatelka.
Příběhy jednotlivých ošetřovatek čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 30.
