Zdravotní sestra z ARO Pavla (32) - Před 3 lety přijímala 1. nemocného s těžkým covidem!
Před třemi lety, tedy v březnu 2020, přijímala na své oddělení vůbec prvního pacienta s covidem-19. Mgr. Pavla Ďásková (32), všeobecná sestra z Anesteziologicko-resuscitační kliniky Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, tu prošla celým náročným obdobím pandemie, kdy u nich v nemocnici bylo hospitalizováno na 400 lidí s těžkým průběhem nemoci. Nedávno u sv. Anny dokončili všeobecný průzkum, jak na tom byli a jsou covidoví pacienti po roce od prodělání této zákeřné nemoci.
Pavla Ďásková je zkušená zdravotní sestra. Pandemie covidu však pro ni byla, stejně jako pro všechny zdravotníky, velká zkouška. „Začátky byly velmi náročné. Jen pár dnů před přijetím prvního pacienta s covidem jsme se dozvěděli, že naše nemocnice byla z jihu Moravy vybrána jako stěžejní pro příjem pacientů s těžkým covidem. Naše oddělení, ale následně i další u sv. Anny, se vyhradily pro covidové pacienty, kteří potřebovali vysoce specializovanou péči,“ vzpomíná na úvod Pavla. V době příjmu vůbec prvního covidového pacienta měla noční službu. „Už v průběhu dne jsem jako vedoucí skupiny byla informována o tom, že bude na naši noční službu přivezen pacient s covidem, abych se na to vnitřně připravila. S panem doktorem jsme se potom domluvili, co bude potřeba nachystat. Měli jsme v té době omezený počet ochranných pomůcek pro personál. Museli jsme proto také v našem boxovém systému, když je v každém jednom převážně pouze jeden pacient, naši činnost daleko více plánovat,“ pokračuje sestra. Na ARO chodil personál s respirátory a do boxů se kompletně oblékal do nemocničních »skafandrů«. „Nebyli jsme na respirátory zvyklí, u některých kolegyň se objevily bolesti hlavy kvůli vydýchanému vzduchu. Měli jsme aspoň zhotovený manuál, jak se máme správně oblékat, abychom minimalizovali kontakty s pacienty. Časem jsme si na nekomfortní pozici samozřejmě zvykli. Snažili jsme se mnohé s dalšími zdravotníky konzultovat, ale spíše bylo v té době důležité používat selský rozum,“ říká zdravotní sestra.
Náročné služby
Pro všechny byl zpočátku covid něčím zcela neznámým, i péče se odlišovala od běžné práce s pacienty. „Pokud byla jedna zdravotní sestra v boxu, kdy pacientovi podávala léky, polohovala ho, umývala, tak druhá obíhala kolem, aby případně mohla s nějakou další pomocí přispěchat. Abychom byli co nejproduktivnější, vše bylo nutné naplánovat tak, aby zdravotník dodal pacientovi maximální péči a na druhou stranu s ním v boxu nestrávil více času, než bylo nezbytné. Měli jsme na začátku velkou spádovost nejen z Jihomoravského kraje, ale leželi u nás i pacienti z Ostravy a odjinud,“ popisuje situaci Pavla. Řešilo se, aby se jednotlivé skupiny zdravotníků moc nepotkávaly, nenakazily se navzájem. Panoval tu taky strach o rodiny nemocničního personálu. „Asi půl roku jsme byli sociálně izolovaní. Nevěděli jsme, zda doma nemůžeme někoho nakazit. Nikam jsem pomalu nechodili, abychom se coby potřební zdravotnicí někde nenakazili. Jako kolektiv jsme se s tím dokázali nakonec velice dobře popasovat,“ míní Pavla. Zpočátku, když byl počet pacientů únosný, psali zdravotníci od sv. Anny hospitalizovaným deníky. Do nich každý den zaznamenávali, zda došlo k nějakým změnám. Také se spojovali s jejich rodinami, a protože byl striktní zákaz návštěv, četli nemocným e-maily a pouštěli videa od nejbližších. „Také jsme si s hospitalizovanými povídali. A někteří pacienti dávali najevo svoje reakce. Občas se to projevovalo nárůstem pulzu, rychlejším bušením srdíčka, stisknutím ruky, ale objevily se i slzičky. Pacientům jsme v boxech pouštěli také rádia. Kolikrát po konzultaci s rodinami jsme jim vybírali i konkrétní rozhlasové stanice,“ vzpomíná sestra Ďásková. Jenže nemocní rapidně přibývali. Takže se kvůli nim musela na klinice otevřít i další část na ortopedii. Standardně je na ARO u sv. Anny 19 ventilovaných lůžek, na ortopedickém oddělení jich přibylo dvanáct.
Tváří v tvář smrti - Nejen o tom čtěte v tištěném Aha! pro ženY číslo 10.
