Lukáš (42) z Prahy: V jeho botách se chodí přirozeně a zdravě!
Kariéru odstartoval jako programátor, ale po letech intenzivní práce přišlo vyhoření. To Lukáše Klimperu (42) dovedlo k poznání, čemu by se chtěl skutečně profesně věnovat. Vystudoval fyzioterapii na Univerzitě Karlově a po škole působil jako fyzioterapeut na soukromé klinice v Brně. Čím dál víc však toužil po něčem, co by pomohlo k lepšímu zdraví více lidem, a jeho volba padla na ruční výrobu tzv. barefoot obuvi. Cesta to nebyla úplně jednoduchá, nicméně dnes jeho boty nosí lidé nejen u nás, ale po celém světě.
Lukáš pochází z Prahy, kde také vyrůstal a chodil do školy, již pár let je ale jeho domovem moravská obec Střílky. Jako malý měl různé koníčky, jako děti obvykle mívají, ale nic z toho ho vyloženě nezaujalo „Asi nejvíc mě bavilo hrát u kamarádů počítačové hry. Mně ale rodiče nikdy žádnou hru nekoupili, i když mají sami jako programátoři vztah k počítačům. Tehdy mě to samozřejmě štvalo, ale dneska jsem za to vlastně vděčný. Stejně jako za to, že jsem se s pomocí dědy a maminky naučil sám programovat hry a různé aplikace, což se mi později v životě hodilo,“ vzpomíná se smíchem. Ze základní školy šel na všeobecné šestileté gymnázium, kde ho hodně bavila matematika a fyzika, o mnoho méně pak dějepis a některé další humanitní předměty. Proto během prváku přestoupil na jiné gymnázium, které bylo více zaměřené na jeho oblíbené předměty. „Kolem puberty mě pak asi nejvíc ovlivnila vlna technoparty. Naštěstí jsem se nikdy nedostal k žádným drogám, ani jsem po nich netoužil, ale přivedlo mě to k józe, meditacím, vegetariánství a později i veganství.“ Po gymnáziu se Lukáš, především kvůli rodičům, rozhodl pro studium na vysoké ekonomické škole. „Víceméně jsem tam ale nechodil, ta škola mi absolutně nic neříkala. Bylo to právě v době, kdy mě hodně chytila jóga. Byl jsem schopen cvičit i tři hodiny denně a učení mě vůbec nezajímalo. Takže to pochopitelně dospělo k tomu, že mě asi po dvou letech vyhodili,“ dodává s tím, že se poté začal poohlížet po nějakém zaměstnání. Nejvíc ho tehdy lákala práce s lidmi ve zdravotnické oblasti, ale vzhledem k tomu, že neměl odpovídající vzdělání, nebyl by se tehdy uživil. Nakonec ho náhoda přivedla do programátorské firmy a hned napoprvé si našel skvělou práci. „Na to, že jsem vlastně uměl jen základy programování, jsem měl obrovské štěstí. Spoustu jsem se tam naučil, navíc jsem bral skvělé peníze, v té době astronomické. Po dvou, nebo třech letech jsem ze zaměstnání odešel a působil jsem jako programátor na volné noze.“
Jiný směr
Po několika letech ve světě programování však Lukáš vyhořel a došlo to tak daleko, že nemohl počítač už ani vidět. Věděl, že potřebuje ve svém životě změnu, a rozhodl se pro studium fyzioterapie na Karlově Univerzitě, oboru, který ho vždy lákal. „Při jednom ze seminářů jsem měl tu čest poznat paní Claru Lewitovou, významnou českou fyzioterapeutku a dceru profesora Karla Lewita, který patří k zakladatelům Pražské školy rehabilitace. Její koncept nahlížení na lidské tělo, který byl naprosto netradiční a úplně mimo vše, co jsme se dosud učili, mi naprosto dával smysl. Pojedná totiž o člověku jako o celku, tedy neřeší pouze problém určitě části těla, ale především její příčinu. A ta může být, pokud nejde vyloženě o úraz, naprosto někde jinde, například ve špatném držení zad, ale i třeba v nošení nevhodné obuvi,“ vysvětluje. Po studiu nastoupil na soukromou fyzioterapeutickou kliniku za Prahou. Práce tam mu mnoho dala, rozšířil si znalosti o další metody a přičichl i k čínské medicíně. V té době se také seznámil se svou, nyní již bývalou, manželkou, a o něco později se jim narodil syn. „Žena je Chorvatka a v Praze nebyla moc šťastná, velkoměsto jí nevyhovovalo. Proto, ještě když byla těhotná, jsme se odstěhovali na venkov.“ Jejich volba padla na obec Střílky na jihu Moravy, kam oba pravidelně jezdili na jógové semináře a kde se jim moc líbilo. Následujících několik let pracoval Lukáš jako fyzioterapeut na soukromé klinice v nedalekém Brně, a jak sám říká, bylo to pro něj neuvěřitelně motivační prostředí. „ Paní primářka patřila k nejlepším doktorům, které jsem v životě poznal. Měla dvě atestace ze západní medicíny, plus se zabývala akupunkturou a homeopatií. A hlavně prosazovala velice citlivý přístup k pacientům. Hodně jsem se od ní, ale i od dalších kolegů, naučil,“ popisuje Lukáš. Zároveň si zde ověřil myšlenky Clary Lewitové v praxi a čím dál víc byl přesvědčený, že vedle cvičení a rehabilitací je základem k odstranění pohybových potíží také zdravá obuv. „Učil jsem lidi, jak mít správné držení těla a jak chodit zdravě. Nicméně pak zase vklouzli zpátky do bot, které jim bránily v přirozeném pohybu, a mohli jsme začít od začátku.“
Náročné začátky - Nejen o nich čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 6.
