Milada Froňková (52) ze Statenic: Život v sepětí s přírodou naplňuje!
Jen několik málo kilometrů od hlavního města, na okraji obce Statenice, najdete statek, který působí, jako by tu byl odjakživa. Přitom zde ještě před dvaadvaceti lety byla jen louka se sotva patrným zbořeništěm. Na místo, které rozhodně stojí za návštěvu, ho postupně proměnili manželé Milada a Josef Froňkovi. Je možné sem přijet na řadu zajímavých akcí, převážně pro děti, nicméně na své si tu přijde každý, kdo ještě cítí sepětí s přírodou.
Manželé Froňkovi jsou rodilí Pražáci, ale už více než dvacet let žijí v obci Statenice, kousek od hlavního města, kde postupně vybudovali statek a jezdeckou stáj. Ke zvířatům a přírodě ostatně měli oba kladný vztah od dětství, vyrůstali mimo centrum v domkách se zahradou. „Už jako malá jsem toužila mít psa a rodiče moje přání vyslyšeli, když mi bylo asi sedm. K mému velkému zklamání jsem ale nedostala vysněnou kolii. Táta rozhodl, že když pes, tak jedině ovčák, aby zároveň dobře hlídal. Asi od dvanácti jsem několik let chovala angorské králíky, a když mi bylo 13 nebo 14, maminka mi koupila kozu a pak další, čímž si zase splnila svoje přání,“ vzpomíná Milada. Manžela, který je o rok starší, poznala, když jí bylo 17, a od té doby jsou spolu. Po roce a půl vztahu ji požádal o roku, a hned po svatbě se rozhodli založit rodinu. První dcera se jim narodila, ještě když Milada končila studium na gymnáziu, další dvě děti, také dcery, pak přišly postupně během několika let. „S manželem jsme věděli, že k sobě patříme, nebylo na co čekat. Po gymnáziu jsem sice chtěla jít studovat genetické inženýrství, genetika mě vždycky hodně bavila, ale když se ohlédnu zpátky, nelituji ničeho, vím, že to tak mělo být.“ Několik let bydleli v Podbabě, odkud pocházela Milada, a tam také začali chovat koně. Úplně prvního koupili nejstarší dceři k sedmým narozeninám. Jenže kůň by neměl být sám, a tak pořídili i druhého, časem pak další tři, aby měl každý v rodině toho svého. „Šli jsme do toho dost po hlavě. Udělali jsme sice koním na zahradě hezký, zateplený box, ale neuměli jsme je například ani lonžovat. Všechno jsme se učili prakticky za pochodu a bylo to poměrně náročné,“ přiznává Milada. Jenže časem je developerská expanze začala vytlačovat z Podbaby, a když už nemohli přímo ze zahrady na vyjížďky, pustili se do hledání nového domova.
Vysněné místo
Chtěli zůstat na dojezd metropole a nejvíc jim učarovala obec Statenice, kde si nejdříve pronajali místo, kde mohli ustájit koně. Pořád však toužili mít něco svého, a když se jim naskytla možnost koupit louku se zbořeništěm, neváhali. „Vlastně jsme přesvědčili paní, která tady dostala v restituci spoustu pozemků, aby nám část z jednoho prodala. Vyložili jsme jí náš záměr vybudovat statek a jezdeckou stáj, kde bychom žili takovým tradičnějším způsobem, dejme tomu po vzoru našich předků, a jí se ten nápad zalíbil. Její právníci ji od prodeje odrazovali, říkali, že pozemek rozparcelujeme a zastavíme, ale ona nám věřila,“ popisuje Milada. Postupně pak na pozemku, často i svépomocí, vybudovali jezdeckou stáj, kde již mnoho let nabízejí rekreační ježdění převážně pro děti, mají však i dospělé klienty. Součástí je ustájení koní, osvětlená písková jízdárna a výběhy, v hlavní budově se nachází klubovna, sedlovna a veškeré zázemí včetně toalety a sprchy. „Ze začátku nám hodně pomohlo financovat budování statku naše tehdejší podnikání, měli jsme nonstop obchody se smíšeným zbožím. Pak nás ale z trhu vytlačili na jedné straně větší supermarkety, na té druhé zase všechny ty malé vietnamské večerky. Obchody se nám přestaly ekonomicky vyplácet a koneckonců ani práce v nich nám nedávala smysl. Často jsme byli v práci i 48 hodin vcelku, silvestrovské noci jsme pracovali vždy, často i Štědré dny. Chtěli jsme se na plný úvazek začít věnovat statku, žít víc v souladu s přírodou.“ Vyrostl tu také dům, kde je vymezený prostor pro pořádání mnoha různých jednorázových či pravidelných akcí, ať pro školky, školy nebo širokou veřejnost. „Organizujeme například příměstské tábory, které se zaměřují nejen na výuku jízdy na koni. Přibližujeme dětem také tradiční řemesla, jako je například zpracování vlny a lnu, pečeme chléb z namleté mouky, tvoříme z hlíny a mnoho dalšího. Každý tábor má své téma, aby děti zábavnou formou a zážitkem poznaly naši historii,“ uvádí Milada.
Blízko k přírodě - Nejen o tom čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 50.