Marie (40) je jedinou mamární sestrou u nás - Pacienty s rakovinou prsu provází léčbou
Je zatím jedinou mamární sestrou v České republice. Marie Janoušková (40) z Rakvic pracuje na Žlutém kopci v brněnském Masarykově onkologickém ústavu, ve zdejším Bakešově pavilonu pomáhá pacientům v počátcích léčby rakoviny prsu, od zjištění diagnózy až po předání specialistům. Jde nejen o vysvětlení pacientovi, o co jde, jaká léčba bude následovat a na co se má připravit, často poskytuje psychickou oporu v těžké životní situaci, kterou onkologická diagnóza bezesporu je. Takto pomáhá nejen ženám, ale i mužům, kterých ročně takto onemocní asi sedmdesát.
Marie toužila být zdravotní sestrou už od dětství. Chtěla pracovat v lázních u dětí. „Důvod mého rozhodnutí byl prostý. Už odmala jsem často mívala bronchitidy, tedy respirační onemocnění dolních cest dýchacích, a tak jsem jezdila do Luhačovic nebo se léčila v jeskyních v Ostrově u Macochy. V lázních se mi líbil přístup zdravotních sestřiček k nám dětem, ale i celkové prostředí,“ vzpomíná na začátky své pracovní kariéry Marie. Když si pak volila střední školu, přišla za rodiči s tím, že má jasno. Těm se zdravotní škola zpočátku nezdála jako dobrá volba, ale studovat Marii nezakázali. Nastoupila tedy na střední zdravotnickou školu do Brna, kde v rámci praxe chodila i na různá zdravotnická oddělení. „Během nich jsem přišla na to, že nechci jít cestou chirurgických oborů, ale těch interních. Otevřené rány a vše s tím spojené mi totiž ne vždy dělalo dobře. Vždycky jsem se dobře cítila spíše mezi léky. Lákala mě více farmakologie. Pokukovala jsem i po pediatrii, ale ta se tehdy studovala jen jako vyšší odborný specializovaný obor,“ říká Marie.Původně měla v úmyslu pokračovat ve vysokoškolském studiu, ale nakonec od svého plánu upustila. Odmaturovala před dvaceti lety, v době, kdy byl na trhu práce zdravotních sester nadbytek. „Sehnat tehdy někde volné místo byl velký problém. Nikde o nás neměli zájem, nemocnice měly plné stavy,“ vzpomíná. Nakonec se jí ozvali z Fakultní nemocnice Brno, z bohunické onkologie. A přestože ji vidina práce na tomto oddělení zpočátku moc nenadchla, na nabídku kývla…
Osobní vazby
V tu chvíli se domnívala, že na onkologii se moc dlouho nezdrží. Brala ji jako přestupní stanici, než se najde místo jinde. „Měla jsem totiž obavy, že budu jen těžko i psychicky zvládat tak těžce nemocné. Navíc onkologická léčba před 20 lety nebyla v takové fázi, jako je tomu v současné době. Už brzy po nástupu jsem ale přišla na to, že je to naopak obor, ve kterém chci pracovat. Velký vliv na to měl bližší vztah s pacienty, jenž toto oddělení s sebou přináší. Jinde nemocní přijdou a zase brzy, třeba hned po operačním zákroku, odejdou. Žádný vztah mezi pacientem a zdravotním personálem tam prakticky nevzniká. Tedy pokud nejde o ambulance, kam se pacienti vrací, když jsou sledovaní i nadále. Na onkologickém oddělení se ale s nimi potkáváte velmi často, neboť chodí na různé léčebné cykly. Doprovází je rodiny, více mezi sebou komunikujete, i co se osobního života týká. Více se takoví pacienti i svěřují se svými starostmi. Vzniká tak na onkologii mezi pacienty a zdravotním personálem určitá citová vazba,“ přiznává dnes Marie, která v roce 2004 přestoupila do brněnského Masarykova onkologického ústavu. Tam pracovala dlouhá léta na lůžkovém oddělení. „Později chtěla přejít do ambulance, a v tu dobu jsem byla v pravý čas na pravém místě. Když jsem se totiž o svém záměru před dvěma roky zmínila, přišlo vedení nemocnice s tím, že se zde plánuje pozice mamární sestry. A jestli bych o to neměla zájem, neboť jsem na takovou pozici vhodný adept. Tak trochu jsem věděla, co to mamární sestra je, protože mammar jsou z latiny prsa. S mamárními pacientkami jsem se navíc na odděleních potkávala. Nakonec jsem souhlasila i proto, že to pro mě byla velká výzva,“ pokračuje Marie, z které se tak stala jediná mamární sestra působící u nás.
Pracovní náplň - Nejen o té čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 46.
