Eliška (46) z Bukovinky u Brna založila psí hospic!
Psy miluje od dětství. Před devíti lety se rozhodla, že jim bude věnovat svou péči a zlepší jejich životy. Eliška Vafková (46) založila spolek Dejte nám šanci a hospic, kde stará o staré, týrané, nemocné, nechtěné a handicapované hafany. V Bukovince nedaleko Brna jich tak našlo přechodný či trvalý domov už přes 400. „Snažím se psům neustálou péčí uzdravit rány na těle i na duši způsobené lidmi. Napravit to, co jiní pokazili. Učím je znovu věřit lidem,“ říká Eliška.
Psa chtěla už jako dítě, když ještě žila v Praze. Rodiče ale nesouhlasili, říkali, že pes do paneláku nepatří. Tak aspoň chodila sousedům venčit ovčáka. Vše se změnilo, když jí ve 12 letech tragicky zemřel táta. Spadla na něj tehdy, při společném venčení psa od sousedů, železná brána na školním hřišti. Eliščina máma jí poté pořídila, jako částečnou náplast na duši, aspoň jezevčíka. „Toužila jsem ale mít vždy německého ovčáka, tak jsem si na něj časem našetřila. Mnoho času jsem s ním potom strávila na cvičišti. Později u cvičiště někdo odložil jiného ovčáka, takže jsem si ho vzala domů,“ začíná vyprávění Eliška. Odložený ovčák začal mít časem větší zdravotní problémy se zadníma nohama a přestal chodit. Aby ho nemusela nechat utratit, hledala nějaké řešení. Nechala udělat vozíček s kolečky, jenž mu nahradil právě zadní nohy. Co je dnes běžná záležitost, byl tehdy průlomový krok. A pak přišel další impulz… Před 20 lety se dozvěděla o příběhu psa, který zabil dítě. „Nebylo to žádné vraždící monstrum, ale byl ve špatný čas na špatném místě. Bylo to dětmi týrané zvíře. Když jednoho dne utekl z kotce a děti ho opět šikanovaly, po jednom se ohnal tak nešťastně, že ho bohužel trefil zuby do krku. Dítě následně zemřelo a pes dostal nálepku zabijáka. Vzala jsem ho k sobě. Šlo prvního psa s psychickými traumaty, o něhož jsem se starala. Nebylo to jednoduché, ale dožil se téměř 14 let a zažila jsem s ním úžasné chvíle,“ tvrdí Eliška. Odtud už byl jen krůček k založení občanského sdružení, dnešního spolku Dejte nám šanci. Kromě péče o znevýhodněná zvířata se věnuje i materiální podpoře útulků a osvětě.
Dojemné příběhy
Když přijdete do Eliščina domu v Bukovince, je to opravdu živo. Štěkotem vás přivítají více než tři desítky psů, a to včetně těch slepých. Jejich štěkot ovšem trvá jen pár minut, pak se všichni zklidní a vrátí se do svých pelíšků. „Zvířata u nás nežijí v kotcích, ale s námi, tedy ještě s manželem a dvanáctiletou dcerou, a to v našem domě. Chodí na procházky do okolních lesů, jezdí s námi na výlety, mají neustále k dispozici ruce, které je hladí. Spousta z nich tohle všechno zažívá poprvé v životě,“ poukazuje Eliška na krutý život pejsků a začne vyprávět první příběh jorkšírky Lili, kterou přivezli majitelé až z Bratislavy. „Přivezla ji sem nóbl rodinka. Rodiče v produktivním věku se dvěma malými dětmi, fenka byla vyhublá, samá kost a kůže. Měla uhnilou spodní čelist, zcela shnilé zuby a zubní kámen. Z tlamičky jí kapaly krev a hnis, nemohla proto ani žrát. Ptala jsem se rodičů, jak vysvětlí dětem, že se zbavili pejska. Prý je to normální, však staří lidí se taky dávají do léčebny dlouhodobě nemocných. Co k tomu dodat. Majitelka ještě slibovala, že bude na fenku posílat peníze, samozřejmě nepřišla ani koruna,“ líčí Eliška, která se o Lili postarala tak, že je z ní dnes úplně normální zdravá fenka. Takových příběhů by Eliška mohla vyprávět stovky, stejně jako by mohla ve svém hospici o stovky psů víc. „Lidé hledají nejsnazší cestu, jak se pro ně už nepohodlného zvířete zbavit. Nemůžu si sem vzít každého, takže se dívám na to, jak velké je potom riziko, že takového psa jeho majitel přiváže a nechá třeba v lese. A taky samozřejmě zjišťuji, v jakém stavu zvíře je,“ říká psí zachranitelka. I tak péči o své svěřence věnuje většinu svého času. Vstává ve čtyři ráno, zhruba do půl sedmé doma uklízí po psech, nakrmí je, podá jim léky, které jsou potřeba, a potom se zase vrhá na úklid. Následně se přemění do role maminky a manželky, když se ostatní členové rodiny budí. Chystá jim snídani a svačiny, dceru veze do školy v Brně. Následně doma opět uklízí nebo vyráží na veterinu. To záleží na aktuálních okolnostech. Po návratu se opět vrhá na úklid, protože psi k ní většinou přišli, aniž by měli hygienické návyky nebo jsou už hodně staří a kvůli zdravotnímu stavu inkontinentní. Ačkoli je psů hodně a každý je odjinud, vycházejí spolu dobře. „To, že spolu vycházejí, je dáno i tím, že sem přicházejí často unaveni a vyčerpáni vším, co prožili. Nemají energii na nějaké sváry mezi sebou. A během doby, kdy se dávají dohromady, přijdou sami na to, že nemají důvod s nikým se o nic prát. Každý si lehne, kam chce,“ dodává Eliška.
Náročná práce? Jak moc je vše náročné, čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 49.