Alena (43) se v osmnácti ocitla na vozíku, dnes zaměstnává handicapované!
Na prahu dospělosti utrpěla Alena Jančíková úraz, který ji doživotně svázal s invalidním vozíkem. „Ty první měsíce pořád věříte tomu, že je to sen,“ vzpomíná na těžké období se slzami v očích dnes již třiačtyřicetiletá žena. Nelehké byly i začátky v zaměstnání. Na ty si vzpomněla po letech v souvislosti s potřebou pomáhat ostatním, kteří se dostali do podobné situace. A chuť být užitečná spojila se svou láskou k second handům. Vznikl tak projekt Hvězdného bazaru, který dává druhou šanci nejen oblečení, ale i lidem, kteří v důsledku úrazu či nemoci přišli o práci.
Aleně bylo necelých osmnáct let, když se jí změnil život. V tu dobu amatérsky fotila a zajímala se o ornitologii. Jednoho dne si chtěla pro další snímek vylézt na strom. „Svojí neopatrností jsem spadla na záda a zlomila si páteř,“ vzpomíná Alena na den, který se jí stal osudným. Nešťastným pádem z třímetrové výšky si zlomila obě ruce, devět žeber a tři obratle. Na první pocity si ale i po letech vzpomíná naprosto přesně. „Na to se nedá zapomenout,“ říká. Skupina záchranářů, která se jí v rychlosti snažila pomoci, v ní vyvolala strach. „Říkala jsem si, že asi umřu. Nejvíc jsem se ale bála, co na to řekne máma,“ tvrdí Alena, kterou v tu chvíli nenapadlo, že by mohla ochrnout. „Záchranáři se mě ptali, jestli cítím nohy. Věděli, že mám poškozenou míchu. Ta bolest byla ale daleko silnější, než abych si uvědomovala, jestli je cítím, nebo ne,“ vybavuje si a přiznává, že jsou pro ni vzpomínky na tragickou událost stále bolestivě živé. Život jí lékaři zachránili, náročná operace ji už na nohy ale nikdy nevrátila. Domů se dostala až po několika týdnech v nemocnici a půl roce v rehabilitačním centru od prsou dolů ochrnutá.
Roky po úrazu
Podle Aleny každý po takové nehodě prožije klasické trauma. „Říkala jsem si, že si to přece nezasloužím, když jsem nikomu neublížila, a ještě ke všemu jsem mladá,“ říká s tím, že si nechtěla přiznat pravdu. „Ty první měsíce pořád věříte tomu, že je to sen. Že tak, jak to přišlo během vteřiny, tak se to během vteřiny vrátí.“ Celou dobu v sobě tak nově nastalou skutečnost popírala. Její rodina v domě zatím tiše připravovala bezbariérové úpravy. Téma ochrnutí se stalo jakýmsi tabu „Nikdy mi to neřekli natvrdo: »Uvědom si, že už nikdy nebudeš chodit!«,“ potvrzuje Alena s tím, že milosrdná lež v jejich rodině fungovala velmi silně. Alena se zase snažila být za každé situace statečná. „Uvědomovala jsem si, že když něco neříkám nahlas, netrápím mámu.“ Zároveň ale cítila, že nikdo nemůže pochopit, jak je pro ni nový život těžký. Musela začít bojovat o svou budoucnost. Připravovala se na rozdílové zkoušky, aby mohla dokončit třetí ročník na střední škole. „Od celé třídy jsem cítila, že jim je bytostně líto, co se mi to stalo. Kluci mě kolikrát vynášeli s vozíkem dvě patra po schodech nahoru. Zrovna ti největší frajeři nejvíc usilovali o to, abych se vrátila do školy,“ vzpomíná s úsměvem bývalá studentka na spolužáky, kteří za ní také pravidelně jezdili do nemocnice a na rehabilitace. Ani po maturitě nebyl na smutek a sebelítost čas. Nastoupila do zaměstnání jako úřednice a z rodného Bruntálu se po čase odstěhovala do Prahy. „Dům, kde jsem ještě bydlela s rodiči, nebylo možné bezbariérově vyřešit. Jen jsem čekala, až mě někdo sveze ze schodů dolů. To srovnání, že jsem ještě nedávno běhala a najednou ani nedosáhnu na kohoutek, abych si natočila vodu, bylo frustrující,“ vzpomíná Alena, která své rozhodnutí změnit domácí prostředí za bezbariérovou garsonku, hodnotí pozitivně. Vlastní zkušenost ji přimělo k dalšímu životnímu kroku – pomáhat ostatním, stejně postiženým lidem.
Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 15.
