Monika (46) z Ústí nad Labem: Covid mě přiměl k životní změně!
Zatímco mnohé z nás před rokem koronavirová pandemie velmi zpomalila a zásadně omezila naše životy, jsou mezi námi lidé, kteří dokázali těžké období využít k vlastnímu restartu. Mezi takové patří Monika Šolcová (46) z Ústí nad Labem, kterou »covidová krize«, jak sama říká, doslova nakopla.
Až do března roku 2020 žila Monika, učitelka angličtiny na základní škole, poměrně obyčejný život. Pak ale přišel první útok koronaviru v ČR a ona stejně jako lidé v celé republice najednou musela přemýšlet, co dál. „Bylo to těžké, najednou se vše zastavilo a měla jsem čas přemýšlet nad tím, co mám za sebou a kam ve svém věku směřuji,“ vzpomíná maminka dvou synů, Jáchyma (9) a Jakuba (19), na loňské jaro. Propadat panice a obavám z neznámé nemoci nechtěla. I když, jak sama přiznává, měla co dělat, aby se z toho nezbláznila. „Zavřely se školy, kluci zůstali doma a já jako učitelka taky. Tehdy jsem byla šťastná, že máme alespoň zahradu, a nemusím tak trávit celé dny zavřená v malém bytě,“ vypráví žena. A tehdy jí došlo, že právě teď je ta chvíle k vnitřní přeměně.
Od běhu k meditaci
Pár týdnů trvalo, než si Monika uvědomila, co by ve svém dosavadním stereotypu chtěla změnit. „Pořád jsem myslela na svůj věk a říkala si, co já ve svých tehdy 45 letech asi ještě zmůžu. Pak mi ale kamarád řekl jednu podstatnou věc: Máme jen jeden jediný život, nikdo nám jiný nedá, a je jen na nás, jak s ním naložíme. Pochopila jsem, že má pravdu,“ pokračuje sympatická blondýnka, která se rozhodla vyměnit pivo za čistou vodu a smažené brambůrky za zeleninu. „Lidé kolem mě se v té době zavírali doma, propadávali depresím, obavám z nemoci, z budoucnosti. To vše zajídali a postupně přibírali na váze. Nechtěla jsem skončit jako oni, jen ležet a tloustnout. Využila jsem proto pracovního omezení ve škole a více času začala věnovat rodině a konečně také sama sobě,“ líčí Monika. Vypnula televizi, odložila mobilní telefon a pořídila si nové sportovní boty. V ten moment se její myšlenky od koronaviru přesunuly k novému cíli. „Dokázat sama sobě, že mám ještě čas na to žít šťastnější a smysluplnější život bez ohledu na to, že mi už pomalu táhne na padesátku,“ pokračuje hrdě. Přimět své tělo ke každodennímu pohybu bylo pro Moniku zpočátku dost obtížné. Nikdy nepatřila k náruživým sportovcům, občas jen vyjela na kolo nebo šla s rodinou na výlet. Žádné větší sportovní úspěchy ale neslavila. „Taková ta klasika, někam se podívat, projít se na vzduchu, dát si někde něco dobrého a zase domů. Chtěla jsem ale najít sílu k tomu, mít výsledky, vybudovat si na pohybu závislost, to prostě bez počátečního přemáhání nešlo,“ vysvětluje Monika. Začala ranním běháním na vrchol blízkého Střížovického kopce. „Nejdřív jsem to celé nedokázala ani vyběhnout, místy jsem jen rychleji chodila, ale nevzdávala to. Zpočátku jsem běhala 3x v týdnu, ale to mi dlouho nevydrželo. Po nějaké době jsem přidala každodenní výběh i kilometry. No a dneska uběhnu 10 kilometrů v průměrném tempu kolem 4,48 minut na kilometr. To i můj manžel říkal, že takové výsledky měl někdy v pětadvaceti, když chodíval jezdit na kajaku,“ neskrývá nadšení žena. Čím častěji běhala, tím víc ji sport pohlcoval. Čas, strávený na trati, jí přestal stačit. K rannímu rituálu přidala také jógu a meditaci. „Dvacetiminutovka power jógy ještě před tím, než obuju boty na běhání, mi dodá energii. Nejen, že se rozhýbu, ale pročistím si hlavu a utřídím myšlenky,“ popisuje výhody cvičení.
Muže nemoc skolila - O tom si přečtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 11.
