Řádová sestra Angelika (57): O své cestě jsem nezapochybovala...
V zimě jezdí na běžkách, v létě na kole nebo na koloběžce. Se svými svěřenci, kluky ohroženými drogami, si bez váhání zahraje fotbal. Řádová sestra Angelika (57) vybočuje, stejně jako další členky Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského, z tradičního obrazu jeptišek, které pobývají v ústraní za zdmi kláštera. Jak se ke svému poslání dostala? A jak vzpomíná na chvíle strávené s bývalým prezidentem Václavem Havlem (+75), o kterého pečovala až do smrti?
Na svět přišla na svět jako Ivana Pintířová 17. května 1963. Vyrůstala s rodiči a sourozenci v Žihobcích. Víra byla v rodině zakořeněná, často kvůli ní ovšem měla potíže. „Ještě než jsem se narodila, byl tatínek poprvé vyhozen ze školy, kde učil matematiku, fyziku a chemii. Musel ji opustit v roce 1961, protože nebyl vyrovnán s náboženskou otázkou. Měl zakázáno chodit do kostela. Rehabilitován byl až na jaře 1968,“ začíná své vyprávění sestra Angelika. Uvolnění během Pražského jara však netrvalo dlouho a přišla normalizace. „Tatínek opět nemohl u nás chodit do kostela, takže každou neděli jezdil do jiného okresu. Jako učitel pak podruhé skončil z důvodu, že nepodepsal protest proti Chartě 77. Navíc můj bratr končil teologii a měl být vysvěcen na kněze.“ Ač byla vedena k víře a náboženství, dětství měla Ivana podobné jako ostatní děti té doby. Dokonce chodila do Pionýra.„Pokud jste chtěl být před rokem 1989 v něčem aktivní, potom vám nic jiného než vstoupit do nějaké organizace, i když se vám to nemuselo líbit, nezbývalo. Ve třetí třídě se mě učitelka zeptala, jak se to slučuje být pionýrem a chodit do kostela. Tak jsem jí na to odvětila: A, soudružko učitelko, v kterém pionýrském zákonu je to zakázané? Dokonce jsem pak stala předsedkyní skupinové rady,“ usmívá se sestra Angelika.
Vstup do řádu
Víra však byla přece jen silnější, a tak v roce 1977 Ivana tajně vstoupila do Kongregace. „Nepřišlo to a nevzešlo ze mě. Bylo to přijetí Božího pozvání,“ popisuje, co tehdy jako čtrnáctiletá dívka cítila. Jejím vzorem a patronem se stal papež Jan XXIII. (vlastním jménem Angelo Giuseppe Roncalli), který vyšel ze skromných poměrů. Když si přečetla knihu Farář světa, tedy beletrické zpracování jeho životopisu, který ji hodně oslovil, zvolila si řádové jméno Angelika. „Udělal v církvi neskutečný průvan. Přitom kardinálové měli za to, že si ho budou vodit, jak sami uznají za vhodné. Jenže se přepočítali. Šel na vše se selskou dobrotou. Myslím, že v jeho lidskosti se zhlédl i současný papež František,“ říká řádová sestra. Po základní škole její kroky vedly na střední zdravotní školu, poté pracovala jako zdravotní sestra na interně v pražské nemocnici Na Slupi. Doživotní slib složila v roce 1988, ve svých 25 letech. Rozhodování nebylo úplně snadné. Rok před tím se totiž v životě boromejky objevil muž, který měl o ni vážný zájem, ale netušil, že je řádovou sestrou. „Musela jsem tehdy řešit, zda mám všechno, čím vším jsem si do té doby prošla, zahodit a vdát se. Pak jsem si ale uvědomila, že manželství bych taky brala jako slib. I kdybych odešla z kláštera, nemohla bych muži slíbit, že třeba někdy nepotkám souseda a znovu nevzplanu. Nemohla bych mu poctivě slíbit, že s ním budu po celý život,“ popisuje své tehdejší myšlenky sestra Angelika, která si nakonec zvolila život v řádu. Doživotní slib může zrušit pouze Vatikán.
K jakým změnám došlo po revoluci a kdy pečovala o nemocného Václava Havla? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 8.
