Anna (34) z Plzně - S VADOU ZRAKU JEZDÍ OBŘÍ SLALOM!
Na první pohled byste vůbec nepoznali, že má nějaké zdravotní omezení. Anna Pešková (34), nyní maminka čtyřletých dvojčat, odmalička sportovala a žila aktivněji než mnozí lidé bez jakéhokoliv hendikepu. K lyžování ji přivedli rodiče a díky tréninku, odhodlání a píli splnila kvalifikační limity pro účast na paralympiádě v Turíně, kde v pouhých 20 letech získala stříbrnou medaili v Super-G (super obří slalom).
Anna, za svobodna Kulíšková, trpí takzvaným trubicovým viděním, to znamená, že její zorné pole je ve srovnání se zdravými lidmi značně omezené, a to na zhruba na 5 stupňů. V praxi to vypadá, jako by se na svět dívala přes úzkou trubku nebo brčko, což jí ztěžuje orientaci v prostoru. Jak závažná vada zraku je, se zjistilo až v jejích sedmi letech díky vyšetření zraku pomocí perimetru. „Asi od 3 let jsem nosila brýle kvůli šilhání. Občasné kolize, kdy jsem zakopla nebo vylila hrníček s čajem, rodiče přisuzovali právě tomu. A hlavně, děti přeci zakopávají a vylévají občas pití, protože jsou nepozorné,“ vzpomíná na některé potíže. V dětství žila s rodiči a bratrem v Železné Rudě na Šumavě, kde se bez problémů zvládala pohybovat sama a vlastně se ničím nelišila od svých vrstevníků. „Když se zjistilo, jak moc špatně vidím, rodiče mi dali přečíst zprávu od lékaře a mně přišlo divné, že bych měla mít nějaký problém se zrakem. Naše rodina byla vždy hodně aktivní, sportovali jsme, já od tří let lyžovala, chodila na kroužky, hrála si s kamarády. Později se už ale nějaké rozdíly mezi mnou a vrstevníky přece jen objevily,“ říká Anna, která ve škole neměla problém, pokud jde o čtení nebo psaní, to zvládala bez potíží, učení ji bavilo a špatné známky téměř neměla. Při tělocviku také potíže nebyly, jen nehrála míčové hry. Nepříjemnosti nastaly jinde. „Pohybovat se po chodbách plných běhajících a křičících spolužáků mě někdy dost stresovalo. Kolikrát jsem si za celé dopoledne ve škole nedošla na záchod, abych se skrz chumel dětí nemusela prodírat. Vadilo mi šero v šatnách, protože trpím i šeroslepostí. A donést si při obědě tác s jídlem ke stolu, když se tam motají jiné děti, najít si volné místo a nesednout si omylem, kam nechci…to taky byl docela oříšek. Ale zvládla jsem to,“ shrnuje s úsměvem.
Sportovní geny
Anička pochází ze sportovní rodiny, maminka je tělocvikářka a oba její rodiče dříve závodně lyžovali. Navíc vyrůstala na Šumavě, takže se k lyžování dostala přirozenou cestou. „Přes zimu u nás bylo normální přijít ze školy, popadnout lyže nebo prkno a jít ještě na chvíli řádit, než zavřou vlek. Na našem kopci jsem pak znala každý hrbol nebo nerovnost, takže nebyl problém, abych jezdila sama. Bezpečnější to pro mě bylo na běžkách, kde mě vede stopa a mám vše pod kontrolou,“ upřesňuje Anna, která vzpomíná nejen na běžkařské výpravy, které podnikala s rodiči a bratrem. Díky rodičům si zamilovala táboření a zkusila mnohé další sporty. „Naši s námi odmala jezdili pod stan, pobývali jsme na Orlíku, kde nás táta přivedl k jachtingu, windsurfingu i vodnímu lyžování, samozřejmě na rekreační úrovni,“ vypočítává široký záběr sportovních aktivit. V páté třídě se poprvé dostala ke sportu hendikepovaných a zúčastnila se celorepublikových sportovních her zrakově postižené mládeže, kde závodila v plavání i atletice a posbírala řadu medailí.
O její cestě na vrchol čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 4.
