Hudebník Jindřich Kraus (74) - O peníze přišel kvůli vodce!
Některé lidské příběhy vydají na scénář k celovečernímu filmu. Takový má i hudebník Jindřich Kraus (74). Vyhrál talentovou soutěž, mohl být hvězdou. Napsal hudbu k songu, který se stal hitem, ale nikdy se nepřihlásil o autorská práva. Místo kariéry se obětoval rodině, a když se později znovu začalo dařit, zasáhla do jeho života zákeřná nemoc…
Narodil se v Praze na Smíchově. Tatínek byl vyučený automechanik, později se stal řidičem, průvodčím a údržbářem u Dopravního podniku hlavního města Prahy, maminka byla průvodčí tramvaje. „Přestože oba pracovali ve stejné vozovně Motol, nikdy za celá léta neměli společnou službu,“ začíná vyprávění Jindřich. I když rodiče neměli umělecké kořeny, tatínek ho odmalička vedl k lásce k divadlu, neboť sám byl členem ochotnického divadla motolské vozovny. „Nejdříve jsem mohl obracet noty, pak jsem dostal v osmi letech hlavní roli v pohádce Perníková chaloupka, kde jsem se dočkal prvního potlesku na otevřené scéně,“ vzpomíná. Láska k divadlu a hudbě ho držela odmalička, přesto ho život k umění přímou cestou nevedl. Když dostal v patnácti letech pod stromeček první kytaru, začal hrát a v sedmnácti se přihlásil jako zpěvák a herec do konkurzu v hudebním divadle Pražská kabaretní scéna, který vyhrál. Následujících několik let v něm účinkoval společně se skladatelem Karlem Kopeckým.
Nápad za lahev
Málokdo ale ví, že Jindiřch Kraus je spoluautorem nezapomenutelné písně Takový schody do nebe, která získala Zlatého slavíka! „Skamarádil jsem se s Karlem Kopeckým, a spolu jsme také skládali. Obvykle tak, že jsme se opili ruskou vodkou, on hrál na klavír, já na kytaru. Jednou přinesl text Jindry Faktora na Takový schody do nebe, já jsem to zkoušel na kytaru a říkám: Co Karle, kdyby to bylo takhle…?! On na to, že je to výborný nápad,“ vypráví. Aby měl na písničku autorská práva, musel by ji nahlásit na Ochranný svaz autorský. To ale neudělal. „Já mu v těch sedmnácti říkám: Ale! Já nic chránit nebudu… Dej mi láhev vodky a jsme vyrovnáni. No, z písničky se stal hit, ale já už ho o ty práva neuháněl, protože tak to mělo být,“ vzpomíná. Místo celoživotních tantiém tak za šlágr, který je známý dodnes, dostal pouhou láhev alkoholu. V té době se mu dařilo a vše nasvědčovalo tomu, že by mohl dobře rozjet kariéru. „V období vojenské povinnosti jsem vyhrál v roce 1966 první místo v televizní soutěži Hvězdy zatím bez nebe, což byla podobná soutěž, jako dnes Superstar,“ líčí. Jenže pak přišel zlom – místo, aby jeho hvězda stoupala vzhůru, začal všechny nabídky odmítat. Zamiloval se, a to ho nasměrovalo na jinou cestu. „Svou první ženu Bohuslavu jsem poznal na vojně, když jsem místo spartakiády byl pověřen kulturní činností v Praze na Vypichu, kde byl vybudován amfiteátr a já jsem tam vystupoval s vlastním muzikálem Proces s bigbeatovým králem. Byla to docela psina, mohl jsem sice hrát a zpívat v džínách, ale hlavu jsem měl ostříhanou dle vojenského vzoru. Pamatuji si, že má později první žena tam navštěvovala cvičícího bratra a mě vůbec nechtěla,“ říká. Nakonec se dali dohromady a narodily se jim dvě děti. Manželka ale pro jeho uměleckou dráhu neměla pochopení, zakazovala mu vystupovat, žárlila na něj. Proto nakonec ze světa showbyznysu odešel a začal pracovat v tiskárně, protože byl původně vyučeným grafikem.
Kdy a jak zasáhla nemoc? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 2.
