Čtyřletá dcerka Kateřiny (31) z Prostějova má genetickou vadu!
Když malá Alexandra (4) dostala půl roku po svém narození první epileptický záchvat, byl to pro její maminku, Kateřinu Piňosovou (31) z Prostějova, velký šok. Lékaři přišli následně na to, že děvčátko trpí vzácnou genetickou vadou a zřejmě i mozkovou obrnou. Kateřina se však rozhodla, že se nepřízni osudu nepoddá. Ačkoli je samoživitelka, je rozhodnuta za zlepšení zdravotního stavu své dcery bojovat po celý život…
Těhotenstvím Kateřina prošla bez vážnějších problémů. Narodit se jí mělo zcela zdravé dítě. Na svět však Alexandře museli lékaři pomoci kleštěmi. „Narodila se proto s hodně pohmožděnou hlavičkou. Měla na ní obrovskou bouli, která se ale časem vstřebala. Nebylo to rozhodně takové to krásné miminko, jak to většinou po narození dítěte ti nejbližší o něm chlácholivě říkají. Přesto jsem byla doktory ubezpečena, že bude vše v pořádku. Nic nenasvědčovalo, že by tomu mělo být jinak. Měřila 51 centimetrů, vážila tři a půl kilogramu,“ říká sympatická maminka. Holčička dostala jméno Alexandra, protože mamince se zalíbilo jméno Lexie ze seriálu Chirurgové. Lexinko také dcerce s láskou říká. „Brzy po návratu z porodnice jsem nabyla takového divného vnitřního pocitu. Nezdálo se mi, jak moc Lexince těkají oči ze strany na stranu. A tehdy začal nekonečný kolotoč návštěv u lékařů, kteří mi ale neustále opakovali, že časem bude vše v pořádku a nemám dceru pořád tak moc sledovat,“ vzpomíná Kateřina. Jenže oproti jiným dětem byla Lexinka až abnormálně hodná a hodně spala. Později se neprojevovala ani broukáním a výskáním, tedy zvuky, které miminka obvykle vydávají. O nějakém přetáčení nemohla být ani řeč. Kateřina proto s dcerkou začala docházet na cvičení Vojtovou metodou, a to nejdříve v Prostějově. Časem však naznala, že tamní cvičení nepřináší dostatečné zlepšení, takže se s dcerou vydala za odborníky do Olomouce. Neustále byla přitom ujišťována, že vše nakonec dobře dopadne. Jen prý bývají některé děti prostě línější a třeba nemluví až do svých tří let.
Tvrdá realita
V šesti měsících však Alexandra dostala první epileptický záchvat. A během následujících let ještě další. „Ještě před nimi jsem stále tušila, že vše není tak, jak má být. I když absolvovaná vyšetření nic neprokázala. Dva dny po povinném druhém očkování dostala Lexinka epileptický záchvat. V době, kdy jsem nás chystala na návštěvu za mojí kamarádkou. Při záchvatu začala rozhazovat ručičkami, oči jí šly v sloup a následně upadla do bezvědomí,“ líčí děsivé chvíle Kateřina, které se tehdy zákonitě zmocnila panika. Zavolala záchranku, která okamžitě vyslala na pomoc sanitku a vystresovanou maminku operátorka navedla, jak postupovat. Tělo Alexandry měla zchladit vlažnou vodou.„Jenže do příjezdu sanitky se Lexinka probrala a na lékaře už čekala usmívající se na podložce. Nevím, jak dlouho to vše trvalo, ale v takové chvíli vám vteřiny připadají jako celá věčnost. Navíc když vidíte, že nemůžete svému dítěti pomoci. Přepadla mě hrozná bezmoc. Myslela jsem v tu chvíli na nejhorší, že mi umře,“ vzpomíná se slzami v očích Kateřina. Záchranka obě odvezla do nemocnice. Na oddělení JIP dostala Alexandra druhý záchvat, takže si lékaři mohli udělat obrázek o tom, jak v jejím případě probíhá. Z prostějovské nemocnice zamířily hned obě do Brna, kde holčičce provedli další nezbytná vyšetření. Tam se potvrdilo to, čeho se Kateřina obávala. U Alexandry se v mozku projevila epileptická aktivita. Lékaři vyšetřovali, o jaký typ záchvatu může jít. Na magnetické rezonanci museli Alexandru dokonce uspat. Ani po kolečku vyšetření však nedokázali doktoři dát Kateřině uspokojivou odpověď, proč si něčím takovým musí její dcera procházet. Spouštěčů mohla prý být celá řada. „Zjistili aspoň, že jde o genetickou vadu. U nás, rodičů, se ale žádná neprokázala. Údajně se mohlo u Lexinky něco takového začít vyvíjet už ve stádiu plodu.“ Chování odborníků, kteří ji dříve přesvědčovali, že je jen moc úzkostlivá matka, se rázem zcela změnilo. „Lékaři mě přestali chlácholit, že vše bude v pořádku, a naopak mě připravovali na to, že dcera nebude třeba nikdy chodit, mluvit, ale jen ležet. S takovou diagnózou se nehodlám smířit. Budu pořád doufat v nějaký ten zázrak. Na druhou stranu se s tím musím naučit žít. U Lexinky jde o vzácné postižení, které se vyskytuje v poměru jedno takto hendikepované dítěte na miliony zdravých dětí,“ vysvětluje Kateřina.
Jak cvičení pomáhá? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 1.
