Zuzana (41) z Čerčan: S bílou hůlkou putuje po světě!
Přišla o zrak, ale chuť do života jí nechybí. I přes svůj handicap se Zuzana Habáňová (41) z Čerčan u Prahy rozhodla procestovat svět. Navštívila s krosnou na zádech a bílou holí v ruce už přes 40 zemí. Vůni dálek si užila třeba v Iráku, Íránu, Ekvádoru, prošla i Náhorní Karabach. Jak to dokázala? A v čem jí cestování po světě pomohlo?
Narodila se zdravá, problémy se objevily až ve školním věku. „V dubnu 1985 jsem sfoukla svíčky a zakousla se do dortu k mým sedmým narozeninám. Druhý den jsem uháněla do nemocnice, kde mi bylo sděleno, že mám cukrovku a budu si celý život píchat inzulín. Já však dál žila spokojeně a nemoc mě v ničem neomezovala. Cukrovka totiž nebolí,“ začíná vyprávění Zuzana. Cukrovka však časem přinesla i další vážné zdravotní komplikace, a tím bylo těžké postižení oční sítnice. Ve svých 30 let prakticky oslepla. „Vnímám věci rozmazaně jen na jedno oko, bez periferního vidění, asi na 15 procent. Jakmile se setmí, nespatřím vůbec nic. Nerozeznávám lidí, zakopávám o překážky. Nejnebezpečnější jsou pro mne schody,“ popisuje svůj handicap. I když při setkání s ní nabudete dojmu, že není nic, co by se nezvládla, a srší optimismem, zpočátku to pro ni zdaleka nebylo jednoduché. Stranila se lidí, protože chtěla, ať si ji přátelé pamatují jako dřív. Vše se musela znovu učit, trvalo dlouho, než se dokázala tím vším protrápit. Myslela na nejhorší. Dokonce, že tento svět opustí. „Byla jsem na to sama. Nechtěla jsem se svým problémem nikomu svěřovat. Nejvíce jsem byla v kontaktu s rodiči, a to po telefonu. Dnes už zpětně vím, že samota je pro člověka nejhorší.“
První výlet
Po čase se nakonec se svou životní situací smířila a přes prvotní velký odpor a stud začala používat i bílou hůl. „Chtěla jsem, aby na mně handicap nikdo nepoznal. Nechtěla jsem být nějak ocejchovaná. Takže jsem šla třeba po chodníku a narážela do lidí. Okolí si muselo myslet, že jsem opilá nebo zfetovaná. To bylo hrozné. Potom jsem jednou zamířila do podchodu, nějaká holka se tam na mě podívala s despektem, jak se až křečovitě držím zábradlí a oťukávám si nohama schody. Tak jsem vůbec poprvé vytáhla bílou hůl a po východu z pochodu mi najednou začali všichni pomáhat, hezky se se mnou bavit a byli na mě hodní. Uvědomila jsem si, že mi bílá hůl vlastně otevírá cestu k lidem,“ vzpomíná Zuzana. Od té chvíle prý žila docela spokojeně. Měla však jedno velké přání, a to zažít nějaké dobrodružství. A to se jí splnilo poprvé před deseti lety, kdy jí kamarád nabídl vycestovat do Thajska. „Já, která jsem nikdy nebyla mimo Evropu a v letadle seděla jen jednou, jsem si sbalila krosnu, vzala bílou hůlku a vyrazila bez příprav a s minimální znalostí angličtiny na vlastní pěst do Asie. V letadle mi ještě kamarád oznámil, že domů poletím z Bangkoku sama, protože bude pokračovat za kamarádem do Malajsie,“ pokračuje statečná žena, která v Thajsku přišla na to, že ji láká cestovat a poznávat cizí země i nadále. „Seděla jsem tam tak na pláži, kde kolem mě vřískali papoušci a skákaly opice, a řekla jsem si: Tak a tohle chci ještě zažít.“ S lupou u oka se učila angličtinu, hledala nejlevnější letenky a ubytování, od cestovatelů a místních sbírala informace o cizích zemích. Vyrážela na cesty s přáteli, kteří však veškeré přípravy na cesty a komunikaci nechali na ní. Odměnou jí bylo jejich nadšení ze zážitků v zemích, kam by nikdy sami nevycestovali. „Žiji z invalidního důchodu, šetřím jen na své výlety nebo si půjčím peníze od rodičů, které jim ale poctivě splácím,“ prozrazuje Zuzana.
Jaké zážitky z cest Zuzka má a kdo je její největší oporou? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 6.
