Kutil Pavel (50) je synem Markéty Zinnerové, autorky seriálu My všichni školou povinní!
Ačkoliv je jeho jméno celkem známé, jednu věc o něm mnozí vůbec nevědí. Profesionální kutil Pavel Zeman (50) pravidelně inspiruje diváky svými nápady v Receptáři Prima nápadů. Tím, že je synem slavné spisovatelky Markéty Zinnerové (77), autorky nejznámějších dětských příběhů, se ale nikdy veřejně nechlubil. Dokonce je i trochu rád, že nenosí stejné příjmení. Jinak by totiž bylo jasné, že právě podle něj vznikla postava Jirky Olivy ze seriálu My všichni školou povinní, Vojtíška z Tajemství proutěného košíku nebo Fandy Bystré lišky z Indiánů z Větrova…
I když ho rodiče k práci se dřevem nevedli, už jako malý kluk měl k truhlařině velmi blízko. Rád chodil k dědovi do dílny, kde se snažil cokoliv vyrábět. „Byť děda byl truhlář a lezl jsem mu často do dílny, už jsem ho jako aktivního truhláře nezažil. Tím, že maminka byla rozvedená a táta nebyl řemeslník, učil jsem se systémem pokus omyl, protože jsem zrovna chtěl něco vytvořit,“ začíná své vyprávění známý český kutil Pavel Zeman. Svůj první větší řemeslný počin uskutečnil už na základní škole. Jako malý kluk nejen rád tvořil a vyráběl, ale současně mu učarovalo fotografování. „Začalo to asi ve třinácti letech, kdy jsem si stavěl temnou komoru. Zabral jsem doma takový kumbál a donutilo mě to samozřejmě pořídit nějaký hranolky, dřevotřískový, protože nic jiného nebylo, hmoždinky, šrouby s půlkulatou hlavou a drážkou. Nebyly akuvrtačky, nářadí jako dnes... Namontoval jsem takovou zástěnu a tam jsem měl vlastně fotokomoru. To byla taková první řemeslná zkušenost. Vlastně do toho zasáhl i trochu Tuzex, protože maminka dostala za nějakou knížku v cizině bony – ty se musely utratit, aby nepropadly, a tak mi pomohla k prvnímu kvalitnímu nářadí,“ doplňuje Zeman, který už v osmé třídě toužil být uměleckým truhlářem. Sny se ale vždy nestanou skutečností a Pavel musel do učení na mechanizátora lesní výroby. „Původně jsem na tuhle školu nechtěl. Já jsem potom matce v pubertě s nadsázkou komentoval, že se mě hlavně potřebovala zbavit, aby měla čas na psaní. Ta škola byla s internátem. V neděli jsem opustil byt a v pátek se vrátil. Nicméně musím přiznat, že moje známky úplně nenasvědčovaly možnosti, abych šel na uměleckého truhláře, a v lese jsem se mnohé naučil,“ říká dnes již truhlář s výučním listem. Pavel totiž nepatřil mezi nejvzornější chlapce, část svého dětství proto prožil u babičky v Aši. „Na dochození osmé třídy základní školy jsem byl, i kvůli zdravotním důvodům, odeslán na lepší vzduch k babičce do Aše. Maminka potom měla čas dokončit psaní a na chvilku jsme si od sebe odpočinuli,“ vypráví muž, který se díky své povaze a mamince spisovatelce stal předobrazem slavného seriálového uličníka Jirky Olivy ze seriálu My všichni školou povinní. Roztěkanost, nesoustředěnost a trochu specifické vnímání světa. I tak o svém dětství a dospívání Pavel vypráví.
Nepochopený hrdina
Dřív, než se ale zrodil neposedný žáček Oliva, scenáristka Markéta Zinnerová napsala svůj nejosobnější příběh, Den pro mou lásku. Film, který vypráví o manželské dvojici, jež se musela vypořádat s událostí, která ničivě zasáhla do jejich vzájemného soužití. Pravdu o tragickém příběhu, který sama Zinnerová prožila, odtajnila po mnoha letech v pořadu České televize. „Právě ve 13. komnatě máma odhalila, že Den pro mou lásku byl její osobní příběh. Způsob, jak se vypsat z obrovské životní tragédie, kdy přišla o dceru ve třech letech na zápal mozkových blan. Tenkrát s ní šla do nemocnice s horečkou, a když za ní pak druhý den šla, tak Pavlínka nebyla. To ji velmi posunulo k dětskému světu, aby v něm zůstala, aby si tak Pavlínku připomínala. Vznikl z toho tento příběh. Je náročný se na něho podívat a celý ho vstřebat, ale dodnes je pro diváky velmi silný,“ objasňuje začátky tvorby své matky Pavel Zeman. On se narodil jako její třetí dítě a jméno dostal právě po Pavlínce. A se svou sestrou Petrou se stal »předlohou« několika dalších příběhů. „Nejdřív byl Proutěný košík. Tam jsme vlastně se sestrou byli předobrazem Klárky a Vojtíška. To jsme ale ještě jako malí moc nevnímali,“ vysvětluje Pavel. V době, kdy nastupoval na lesnické učiliště, ale už věděl, že právě on je malý Jirka Oliva. „To bylo v roce 1984, kdy v televizi dávali seriál My všichni školou povinní. Šly první díly a tam už jsem se vlastně chlubil tím, že jsem třeba s sebou vzal scénář a napovídal jsem, co bude v příštím díle. To byla taková sranda. Nešlo si nevšimnout, že jsme tam jako rodina namontovaní. Ani to, že máma ty situace v reálu žila. Já jsem nebyl ve škole úplně jednoduché dítě. Taky moje puberta byla náročná, jak to máma vnímala. A já jsem spíš vnímal, že mám náročnější matku,“ směje se televizní kutil. Zinnerová čerpala příběhy z vlastních zkušeností, z příběhů svých přátel a ze své vlastní fantazie. Nejznámější, a mnohdy i nejdojemnější scény ze seriálu My všichni školou povinní má Pavel Zeman alias Jirka Oliva dodnes před očima. „Je tam situace s koloběžkou ve Stromovce. To byl závod, kde jsem píchnul kolo. To je tam převedené samozřejmě na Jirku Olivu. A to je takový střípek, kdy si člověk pamatuje to zklamání. Nebo když jsem vyráběl madridské mýdlo... Máma měla kamarádku ve Španělsku a dostala takové barevné mýdlo, v podstatě vypadalo jako barevná tlačenka. Průhledná, zajímavá, složená z barevných kousků. Já jsem posbíral na záchodě a v koupelně barevný zbytky. Zmačkal jsem to do sebe, obalil ubrouskem a paní učitelce jsem to reálně donesl. Se srdcem na dlani, ale paní učitelka to úplně nepřijala, byť ten motiv byl vlastně udělat jí radost a dát jí něco hezkého,“ vzpomíná dnes již klidně působící Pavel. Svoji první poznámku prý dostal pár dní po nástupu do základní školy. Jeho svět byl pro třídní učitelku nepochopitelný, Pavel však tvrdí, že byl vlastně jen hravý. „Já nemyslím, že bych byl ultra rošťák. Spíš jsem se vymykal běžnému systému nebo představě učitelek, což v podstatě s mojí osobou jde dodnes. Nejsem dobrý zaměstnanec. Musím být na volné noze, musím si práci určovat sám nebo dělat s lidmi, které to baví a těší. Přímé řízení snáším špatně,“ dodává milovník nápadů a fotografií.
Celý článek čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 11.