Zuzana Marešová (88) - Zachránil ji Wintonův vlak!
Byla jedním z 669 převážně židovských dětí, které před transportem do koncentračního tábora zachránil Sir Nicholas Winton (+106). Zuzana Marešová (88) odjela v červenci 1939 z Prahy v předposledním vlaku, který tento statečný muž pomohl vypravit do Spojeného království. Válku tehdy sedmiletá dívka přežila v aristokratické anglické rodině, zažila ale také nálety na Londýn. I její otisky rukou byste našli na skleněné desce Památníku rozloučení, který události na pražském hlavním nádraží připomíná…
S rodiči a dvěma staršími sestrami Lily a Editou bydlela Zuzana v Praze na Vinohradech. Otec byl Žid, matka pocházela z Rakouska. „Vedla nás ke kultuře. Už jako malá jsem hrála v činohrách v dnešní Státní opeře. Matka byla velice moderní a elegantní dáma. Měli jsme auto značky Tatra, které řídila. Táta pracoval na zubotechnických přípravcích v Kateřinské ulici. Šlo o malou výrobu, ale dobře vynášela, takže jsme se před válkou neměli špatně,“ vypráví paní Marešová. Doma měli služku i vychovatelku, každý léto trávili ve Starých Splavech, zimu v Krkonoších. A přes víkend si třeba zajeli k prarodičům do Vídně na husu… Zuzaně ale v hlavě utkvěl i obraz z 15. března 1939, kdy Prahu obsadili Němci. „Šly jsme s mámou Vinohradskou třídou, když se proti nám vyřítily motorky se sajdkáry a náklaďáky s německými vojáky. Máma si povzdychla: Ještě, že to táta nevidí. On byl už v Anglii, kde otevíral filiálku. V době okupace se ještě vrátil do Prahy, protože na Hradě filmoval výměnu německé stráže, poté znovu odcestoval do Anglie.“ A právě tam se matce podařilo včas poslat i svoje tři dcery…
S kufrem a cedulí
První vlak se zachráněnými „Wintonovými“ dětmi vyjel z tehdejšího Wisonova nádraží 14. března 1939. Zuzana se sestrami nasedla s celkem 76 dětmi do vlaku předposledního, to bylo 20. července. Úplně poslední spoj měl odjet 2. září, jenže válka začala o den dřív, takže zamířil do koncentračního tábora… „Každá ze sester měla svůj kufýrek. Ve vlaku, který následně zamkli, byla batolata i patnáctileté děti,“ vzpomíná paní Marešová s tím, že pro rodiče, kteří svoje děti na nástupišti opouštěli, bylo obrovské trauma. Museli se smířit s tím, že potomky už možná nikdy neuvidí. „Pamatuji si, že v kupé se mnou seděla černovlasá holčička s cedulí na krku a se stejným jménem i příjmením, jako bylo to moje. Na druhé straně cedule jsem já měla číslo 8168 a ona 5648.“ Ve vlaku dostaly nejstarší děti na starost ty nejmenší.
„Mojí pozdější přítelkyni posadili na klín asi rok a půl staré dítě s lahvičkami s mlékem. Po přejezdu hranic nastoupili do vlaku němečtí vojáci. Vysypávali nám oblečení a tady jsme začaly mít opravdu strach. Lahvičky s mlékem vyhodili z okna. Někdo měl u sebe naštěstí cukr, zabalil ho do namočeného kapesníku a dal děcku cucat.“ V Holandsku na vlak čekali zástupci Červeného kříže, poté spoj pokračoval do belgického Ostende. Děti se nalodily a přes kanál La Manche pokračovaly do Londýna. Zuzana se tam ještě stihla potkat s tátou a pak putovala do nové rodiny…
Chybělo jí pohlazení
Svoje „svěřence“ si anglické rodiny vybíraly podle fotografií, kterými disponoval zachránce Nicholas Winton, ale i podle jejich věku a pohlaví. „Dostala jsem se do aristokratické rodiny do Cornwallu. Sami měli tři děti. Po materiální stránce mi poskytli vše, co jsem potřebovala, měla jsem i svého koně. Ale citově jsem strádala, nedočkala jsem se u nich jediného pohlazení. Ale oni se tak chovali i ke svým dětem, žádné city se nesměly dávat najevo. Když jsem upadla a zaplakala, bylo mi řečeno, že anglická dívka nebrečí. Když jsem smrkala do kapesníku, bylo řečeno, že anglická dívka nesmrká, ale popotahuje.“ Zuzana podstupovala každodenní rituál: v šest ráno budíček, čaj s mlékem do postele, ranní hygiena, jízda na koních. Poté už byla nachystána snídaně a teprve pak se děti vydaly do školy… Do Anglie se později za manželem a dcerami vydala i jejich maminka a zařídila přestěhování celé domácnosti. „Měli jsme hodně rodinných šperků, které máma nechtěla přes hranice převážet. Takže ještě před odjezdem koupila vepřová játra, do kterých šperky zapekla a poslala je tátovi do Anglie obyčejnou poštou. Čtrnáct dnů pak šíleli, protože žádná zásilka nepřišla. Táta se šel na poštu zeptat a našli ji tam v rohu místnosti. Prý se zásilku chystali vyhodit, jak moc smrděla.“
Jak to bylo dál? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 9.
