Sára Báchorová (18) skrývala poruchu příjmu potravy - Své tělo jsem nenáviděla!
Letos v květnu oslaví středoškolačka Sára Báchorová teprve devatenácté narozeniny a na kontě už má svůj literární debut. V částečně autobiografickém románu An(n)a popisuje, jaké to je, když život zcela ovládne touha po extrémně štíhlé postavě. Vydat knihu byl její dlouholetý sen, nicméně ráda by pomocí ní také zvýšila povědomí o tématu, které je pořád společenské tabu.
Sára se narodila v Trutnově, kde navštěvovala základní školu a čtyři roky studovala na osmiletém gymnáziu. Poté přestoupila na šestileté gymnázium Boženy Němcové do Hradce Králové, a aby nemusela řešit každodenní dojíždění, jejím domovem se stal přes týden internát. Jako dítě hodně sportovala, tancovala a chodila do skautského oddílu, jejím největším koníčkem však bylo psaní. „O tom, že bych se stala spisovatelkou, jsem snila už jako malá, asi už od té doby, co jsem se naučila číst a psát. Byla jsem neustále ponořená do knih, psala jsem si nejen deník, ale i různé příběhy, povídky nebo nějaké své postřehy,“ říká Sára. Se svými výtvory se snažila prorazit i v literárních soutěžích. Už ve dvanácti vyhrála třetí místo v soutěži Zlatá tužka a v roce 2018 se umístila druhá v literární soutěži Mensy. Za nijak úspěšnou se ale nepovažovala. „Mě vždycky spíš zamrzelo, když jsem se neumístila. Podrylo to moje už tak nízké sebevědomí,“ dodává. Nicméně na psaní nezanevřela, naopak, pomáhalo jí ulevit si od psychických problémů. Ty poprvé výrazně pocítila ve dvanácti, třinácti letech a brzy jí dohnaly k anorexii.„Myslím, že jako malá jsem byla šťastná a dětství jsem si užívala. Ale čím jsem byla starší, tím jsem byla sama se sebou nespokojenější.“ Na začátku měla cíl shodit pár kil. Záminkou bylo líbit se klukovi, který však o jejích citech nic nevěděl. A možná i touha vyrovnat se svému, o dva roky staršímu bratrovi. „Trpěl anorexií dva roky přede mnou. A pak se dostal do modelingové agentury. Asi jsem chtěla být jako on… Vždycky jsem byla hubenější a drobnější než mé vrstevnice, navíc vysportovaná, ale říkala jsem si, že na modelku musím ještě něco zhubnout,“ vzpomíná. Díky kalorickým tabulkám, které jí ukázala bývalá spolužačka, jí šla váha rychle dolů. Všechno, co snědla, si pečlivě zapisovala. Byla spokojená, když nedosáhla denního příjmu a zjistila, že toho může klidně sníst ještě méně. Postupně vysadila snídani i dopolední svačinu, školní obědy prakticky také, oželela odpolední sladkosti s kamarádkami. „Brala jsem to jako takovou soutěž sama se sebou. Jedla jsem většinou jen večer, aby rodiče nic nepoznali.“
Nejen hladovění
Po pár měsících se k anorexii, kterou si ale Sára vůbec nepřiznávala, přidala bulimie. „Prostě jsem se jednou trochu víc najedla a řekla jsem si, že to musí jít ven. Vyzvracela jsem se, hned na to se zvážila a zjistila jsem, že nemám ani o deko navíc. Ten nápad se mi zalíbil,“ přiznává. Do toho ještě intenzivně sportovala. Běhala, posilovala, v extrémním období i několik hodin za den. „Byla jsem strašně unavená, už jsem nemohla, ale ještě jsem se třeba vyhecovala na dalších patnáct minut.“ Jako každá dívka s poruchou příjmu potravy, i Sára uměla svůj problém dobře kamuflovat. Nic netušili ani rodiče, ani nejbližší kamarádi. Svačiny od mámy letěly do koše, obědy si odhlásila, nádobí doma jen ušpinila, aby si rodiče mysleli, že jedla. Zvracela jen tehdy, když měla jistotu, že ji nikdo nenačapá. Kromě toho nikdy nepůsobila extrémně vyhuble, ani když měla při svých 160 cm pouze 40 kg. Její okolí tak ani nenapadlo, že by na tom mohla být podobně jako její bratr. „Jakmile nejste vychrtlá na kost, nikdo vás z anorexie nepodezřívá. Přitom touhle nemocí může trpět i člověk s nadváhou. Mně se navíc váha kvůli bulimii dost často měnila, takže jsem nebyla takový typický případ anorektičky.“ Když pak Sára bydlela na internátu, měla jídlo pod kontrolou, prostě snědla jenom to, co si koupila. O to horší pro ni byly víkendové návraty domů, kde byla spousta lákadel. Někdy snědla všechno, na co přišla a byla schopná do sebe nacpat neuvěřitelné množství potravin. A pak to musela zase všechno stihnout vyzvracet. K anorexii a bulimii tak přibylo záchvatovité přejídání. „Byly doby, kdy jsem byla schopná spořádat třeba pět rohlíků, pět párků, balení šunky, koblihu, balíček bonbonů… Tohle všechno najednou nebo postupně, mezi tím jsem chodila zvracet a ještě kontrolovat váhu, jestli jsem nepřibrala.“ To už si byla vědomá, že má veliký problém, ale nevěděla, jak z něj ven. Když mívala lepší dny, snažila se jíst víc, pak ji ale vyděsilo, že přibírá a začala zase omezovat jídlo a zvracet. Tím, že v sobě všechno dusila a neodvažovala se komukoli svěřit, motala se v bludném kruhu. „Když máte poruchu příjmu potravy, koukáte na sebe zkresleně. Já jsem tehdy svoje tělo nenáviděla. Stačila jedna poznámka na moji postavu, byť míněná v dobrém, a hned jsem v tom lítala znovu.“
Prč její problémy ještě nekončí? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 12.