Cyklistka Jana (22) sbírala medaile, pak přišel vážný úraz...
Rodina má na náš životní vývoj ten vůbec nejzásadnější vliv. Takovým příkladem za všechny je i příběh Jany Czeczinkarové (22). Po vzoru staršího bráchy hrála na téměř profesionální úrovni hokej i fotbal, s maminkou sjížděla svahy na lyžích a snowboardu. A táta? Ten ji přivedl ke sportu, který jí k srdci přirostl nejvíc – k cyklistice. Jana je v ní vážně dobrá! Medaile má nejen z domácích šampionátů, ale třeba i z mistrovství Evropy. A od závodění ji neodradilo ani komplikované zranění, které utrpěla při srážce s protijedoucím autem…
Jana vyrůstala v Kolíně ve sportovně zaměřené rodině. Největší vliv na ni přitom v dětství měl starší bratr, který ji přivedl i k první sportovní zkušenosti. „Hrál hokej, tak jsem chtěla samozřejmě taky,“ vysvětluje Jana. „Na základní škole jsem chodila přímo do hokejové třídy, kdy jsme měli denní režim přímo uzpůsobený sportovním aktivitám. Ráno se šlo na trénink, pak na chvíli do školy a odpoledne nás čekal zase hokej nebo výklus v kolínském lesoparku.“ Vyzkoušela si i fotbal, s maminkou jezdila v zimě na lyže nebo na snowboard. A na jaře a v létě převzal iniciativu taťka, který už odmala miloval cyklistiku. „Ze začátku mě musel trochu nutit,“ směje se Jana. „Nakonec jsem si ale kolo oblíbila ze všeho nejvíc.“
V čele pelotonu
Kupředu ji už od začátku hnala touha být nejrychlejší. „Když jsem ještě jezdila s taťkou, visela jsem mu celou cestu za zadním kolem, a běda, jak nás nějaký cyklista předjel, nebo nám dokonce ujel!“ Zanedlouho Jana začala profesionálně trénovat pod vedením Michala Čepičky. „Jezdili jsme v malé skupince čtyř dětí. Na tréninky jsem se vždycky těšila. A moc ráda na tu dobu vzpomínám,“říká. Dlouho na sebe nenechaly čekat ani první závody v žákovských kategoriích. A Jana na nich pokaždé zářila. Jezdila nejen na horském kole, ale i na tom silničním. A později se zhlédla v cyklokrosu. Právě v něm dosáhla v roce 2015 své dosud nejvyšší sportovní mety. Na mistrovství Evropy v nizozemském Huijbergenu získala bronzovou medaili a napřesrok ve francouzském Pontchâteau úspěch zopakovala. Byla ve výborné formě, těšila se, že by mohla stoupat ještě výš. Jenže do slibně se rozvíjející sportovní kariéry zasáhla jako blesk z čistého nebe vážná nehoda…
Osudový závod
V březnu roku 2017 se Jana účastnila závodu na Kypru. Při rozjížďce před poslední etapou ji ale v zatáčce srazilo auto, jehož řidič nezvládl řízení a najel do protisměru. Následující okamžiky bude mít sportovkyně v paměti uložené asi ještě hodně dlouho. „Sanitka mě odvážela se zlomeninou holenní a lýtkové kosti. Byla to hrozná bolest,“ vzpomíná dívka. „Jeli jsme po polní cestě přes milion retardérů. A fixace při převozu vypadala tak, že sestřička držela nohu zlomenou doslova na dvě půlky ve správném směru rukama.“ Nad vodou ji tehdy držely vzpomínky na kolegy, od nichž z vyprávění znala i mnohem horší scénáře. „Třeba Jiří Ježek (náš nejúspěšnější handicapovaný cyklista – pozn. red.) mi nějakou dobu před tím vyprávěl o svém úraze, který málem nepřežil. Tak jsem si říkala, že by mohlo být hůř a že to prostě zvládnu.“Jana absolvovala náročnou operaci, která ovšem proběhla v pořádku. Ačkoli se dlouhou dobu zbavovala nežádoucích účinků celkové anestezie, už po pár týdnech se k milovanému sportu vrátila. Trénovat začínala na tzv. handbiku. Už po měsíci a půl ale opět »osedlala« své silniční kolo. První závod po úrazu si střihla v červnu téhož roku Bedřichově, aniž by to vůbec čekala. „Jela jsem se tam původně jen podívat a zafandit. Ale den před závodem za mnou přišel můj bývalý manažer Jaroslav Žitný, řekl mi: Tady máš číslo a jeď! Dodnes jsem mu za to moc vděčná.“ Do sedla se dle svých slov nebála. Naopak se těšila na onu svobodu, kdy bude moci uhánět, kam se jí jen bude chtít. A nakonec uháněla až mistrovství světa do Austrálie, kde už za půl roku po zranění vybojovala skvělé osmé místo.
Kdy se ji opět začaly ozývat bolesti a jak se jich nakonec zbavila? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 15.
