Daniela (62) před lety objevila na půdě kolovrátek, dnes přede jako za starých časů...
Vystudovala elektrotechnickou průmyslovku, ale v tomto oboru nikdy nepracovala. Její povolání je daleko jemnější a ženštější. Po letech práce u počítače, v zásobování i jako manažerka se Daniela Linhartová (62) začala zajímat o zpracování vlny. Překonala počáteční nedůvěru okolí, a protože je odvážná i houževnatá, pustila se před dvaceti lety do podnikání se vším, co obnáší být přadlenou a tkadlenou. Vytrvala, přestože to po povodních v roce 2002 chtěla vzdát… Teď firmu předává své dceři Daniele (28).
Ruční práce měla ráda odmalička. Pletla, háčkovala, šila, paličkovala… „Dokonce jsem chtěla studovat oděvní průmyslovku, ale na tu jsem se z kádrových důvodů nedostala,“ říká rodilá Slovenka, která musela vzít zavděk oborem, který byl pro ni dostupný. Ve výsledku se silnoproudu nikdy nevěnovala, pracovala jako mnohá jiná žena – v kanceláři. Později v časopise objevila článek o paní ze Skotska, která předla i pletla a jejíž manžel choval shetlandské ovce a kašmírské kozy. Nabízela tenkrát svetry z ruční příze, ale pro velké množství zakázek nedokázala Daniele vyhovět. V té chvíli si Daniela vzpomněla na starý kolovrátek, který měla na památku po babičce, a rozhodla se, že si svetr z ručně předené příze zkusí vyrobit sama. Dala inzerát do novin, kdo ji naučí příst. Nikdo se jí neozval. Spolu s manželem Pavlem začala hledat informace o předení v muzeích a knihovnách. Tady ale měli pouze knížky o průmyslovém zpracování vlny. Daniela s Pavlem se rozhodli pro další krok: Dali hledat jedno z plemen ovcí do tehdejšího vyhledávače AltaVista, jednoho z předchůdců Googlu. Jenže chovatelé ovcí u nás před dvaceti lety neměli počítače ani internet, takže výsledkem tohoto pátrání byl seznam e-mailových adres zahraničních chovatelů ovcí.
Pomoc z ciziny
Na několik náhodně vybraných e-mailových adres napsali Daniela s Pavlem krátkou zprávu, že se zajímají o vlnu pro ruční předení. K jejich velkému překvapení začaly za několik minut přicházet první odpovědi. Za několik dní už byla Daniela členkou e-mailové konference (předchůdce dnešního chatu a sociálních sítí) fungující po celém světě od Falklandských ostrovů, USA, Kanady, Skotska, Austrálie až po Nový Zéland. „Všichni tito lidé byli velmi vstřícní a moc mi pomohli,“ pochvaluje si přadlena. „Moje tehdejší znalosti o vlně byly jenom, že ovce je bílá nebo černá. Psala jsem jim, že tady nemůžu sehnat vlnu k předení, protože nikdo z mého okolí nechová ovce,“ vzpomíná s úsměvem na 90. léta. Dozvěděla se také, že i v dnešní době řada výrobců vyrábí nové funkční kolovrátky, tkalcovské stavy a vybavení pro zpracování vlny. Do té doby brala toto zařízení jen jako starobylou dekoraci. Spolu s manželem oslovili pana Ashforda z Nového Zélandu, nejznámějšího světového výrobce vybavení pro ruční zpracování vlny, a výsledkem byla spolupráce, která trvá dodnes. Z Nového Zélandu k nim domů tenkrát na týden přijela světoznámá lektorka Rowena Hartová, která Danielu v intenzivním kurzu naučila všemu, co bylo potřeba. Příst, tkát, barvit i plstit.„Fantastická paní! Bydlela u nás týden. Učila mě každý den, intenzivně, třeba osm hodin. Ale tím, že mě to zajímalo a bavilo mě to, tak jsem byla ráda. Anglicky jsem neuměla, ale odbornou terminologii oboru už jsem znala,“ dodává Daniela. S překládáním pomáhal manžel Pavel a jazyková bariéra nakonec nevadila.
Totální změna
Psal se rok 1999 a mamince tří dětí bylo jasné, že se musí rozhodnout. „Když jsem zjistila, že přijede lektorka, věděla jsem, že ruční práce už pro mě nebudou jen koníček,“ vypráví Daniela. „Obnášelo to věnovat se tomu na plný úvazek.“ Z dosavadního zaměstnání odešel i její manžel. „Víc než rok jsem se jenom učila. V dubnu 2000 jsme otevřeli obchod.“ Krámek a zároveň dílnička byly blízko bydliště manželů Linhartových. Výhodou bylo, že novopečená podnikatelka mohla lépe kloubit práci s rodinou. Jejímu nejmladšímu dítěti bylo tehdy osm let. Co se týče výrobků z vlny, Daniela říká: „Nejvíc jsem toho udělala v práci. Protože když jsem byla doma, tak jsem musela uvařit, vyprat…“ V obchůdku se jí kolikrát dívali pod ruce zákazníci. Za další dva roky začala pořádat kurzy. „Do té doby jsem neměla odvahu. Pořád jsem si říkala, že přece nemůžu učit lidi, když to ještě sama neumím,“ říká skromně žena, jejíž tým v soutěži Back to back, během níž musí účastníci ostříhat ovci, upříst vlnu a uplést svetr a jež je zároveň charitativním projektem pro nemocné rakovinou, byl v roce 2010 druhý na světě a první v Evropě.
Proč předala kurzy předení dceři? To a mnoho dalšího čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 51-52.
