Magdaléna (45) a Jiří (50) mají čtyři vlastní děti a do rodiny přijali tři další!
Jsou spolu 27 let a mají čtyři vlastní potomky – Marka (25), Veroniku (23), Terezu (20) a Zuzanu (11). Přesto manželé Magdaléna (45) a Jiří (50) Lušovští z Novojičínska neváhali a přijali do pěstounské péče ještě tři další děti romského původu. Přiznávají, že s tak velkou rodinou nepočítali, i když jsou oba shodně ze tří sourozenců. Dnes jsou ale rádi, že se takto rozhodli. Jaký je život pěstounských rodin?
Rodinu s mnoha dětmi zpočátku neplánovali. „Po porodu, kdy přišel na svět nejstarší Marek, jsem se v první chvíli zařekla, že už další vlastní dítě nechci, protože druhý porod bych nezvládla. Tak asi uvažuje hodně maminek. Po čase se mi to stejně rozleželo v hlavě,“ usmívá se Magdaléna. Po dvou letech se jim tak narodila Veronika, zanedlouho přibyla Tereza. „Manžel má děti rád, ale větší strach měl přece jen o mě a mé zdraví,“ říká Magdaléna, a její muž, podnikatel Jiří, k tomu dodává: „Byl jsem u všech porodů, a až při nich člověk zjistí, jak těžké to žena má a jak vážné komplikace mohou nastat.“ Nakonec ale o devět let později přibylo do rodiny ještě čtvrté dítě, třetí dcera Zuzana. „Když jsem po dlouhých letech držela zase v náručí miminko, bylo to něco kouzelného. Navíc mě už odrostlejší děti podporovaly nejen v těhotenství, ale pomáhaly i později. Bylo to moc hezké a svoji mrňavou blonďatou sestřičku láskyplně rozmazlovaly,“ popisuje svoje emoce Magdaléna.
Osudové rozhodnutí
Lušovští si žili spokojeně, vždyť měli doma čtyři krásné a hlavně zdravé děti. Jak odrůstaly, začaly se Magdaléně honit hlavou myšlenky na jiné děti, o něž nikdo nejevil zájem. Napadlo ji, že by mohli udělat život krásnější i nějakému cizímu opuštěnému dítěti. „Jednoho dne, kdy zase celá rodina seděla u stolu, jsem vyslovila poprvé nahlas, že bych do rodiny ráda přivedla ještě další dítě. Manžel v tu chvíli polkl naprázdno. Možná si v první chvíli mysleli, že žertuji, protože jsme taková veselá rodina. Uklidnili se po ujištění, že mi nejde o vlastní dítě,“ popisuje výjimečné okamžiky Magdaléna. A tak si Lušovští začali zjišťovat, co dlouhodobá pěstounská péče obnáší. Poté museli absolvovat i psychologické testy. „Byly velice náročné. Odborníci se nás snažili znejistit v rozhodnutí přijmout cizí dítě a dokázat nám, že naše rodina tím bude ohrožena. Za celou dobu příprav jsme neslyšeli jedinou pozitivní větu, aby nám dodali odborníci v tomto životním kroku odvahu a podpořili nás ho udělat. Nabývali jsme dojmu, že vlastně děláme špatnou věc. Byli jsme na testech zrovna v době, kdy pěstounství zažívalo strašný boom a panovalo podezření, že jde mnohým pouze o příspěvky na děti. O nich jsme my neměli zpočátku ani ponětí. Chtěli proto vyzkoušet, jak velký tlak vydržíme, protože cizí dítě v rodině je velká zkouška trpělivosti a tolerance,“ tvrdí Magdaléna.
Dlouhé čekání
Do evidence žadatelů o dítě do pěstounské péče byli Lušovští zapsáni v roce 2014. To se už Magdaléna vzdala vlastního prosperujícího obchodu a připravovala se na příchod nového člena rodiny. Jenže jak čas ubíhal, nic se nedělo. Proto se rozhodla jít i vlastní cestou. Hledala neumístěné děti, pro které se zatím nenašla vhodná rodina, v článcích Mámo, táto, hledáme tě. Dokonce tak přišla na několik dětí po celé republice, o které by její rodina pečovat mohla. Pokaždé však narazila na nějaký »problém«.„Šlo to pořád dokola, týdny ubíhaly, takže jsem z toho byla i hodně otrávená. Oslovili jsme také nedaleký dětský domov, tam však tehdy neměli děti právně volné,“ říká Magdaléna. Nakonec se ale přece jen dočkala. Novou rodinu hledala tehdy několikaměsíční, dnes šestiletá Anna Rozálie. „Na krajském úřadě v Ostravě nám o ní přečetli, co nepříjemného už během prvních měsíců svého života zažila. Dojalo nás to, přestože jsme uslyšeli, že je to holčička s nádechem mléčné čokolády a bylo tedy jasné, že jde o romské dítě. My jsme totiž původně v žádosti měli označeno, že takové děti nechceme. V tu chvíli nás to ovšem neodradilo. Takže jsme se hned rozjeli na návštěvu k přechodným pěstounům, kteří se o Rozárku mezitím starali,“ říká Magdaléna. Po příjezdu k přechodným pěstounům Rozárka ještě spala a nechtěli ji rušit. Při povídání se tak čekalo, až se probudí. „Nakonec Rozárku držel v náručí první manžel. Potřebovala jsem si totiž na chvíli něco vyřídit a pěstounka se šla mezitím podívat, zda není vzhůru. Než jsem se vrátila, už si ji manžel choval. Byla to malá roztomilá veselá holčička a byla pravý opak naší blonďaté Zuzanky. Na první pohled bylo znát, že jde o romské dítě, ale pro nás šlo i tak o krásný okamžik, během něhož jsme si uvědomili, že právě této holčičce chceme dát možnost prožít pěkné dětství. Naše děti na příchod Rozárky reagovali s něhou,“ líčí první důležité okamžiky Magdaléna.
Kdy se objevil Rozárčin bráška? To a mnohem více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 1.
