Exkluzivní vzpomínky Nadi Urbánkové (77) na textaře Jiřího Grossmanna (†30), od jehož smrti uplynulo 45 let: "K rakvi jsem se otočila zády, abych neviděla, jak Jirka odchází!"
Byl skvělý humorista a výborný textař. Bohužel, odešel příliš brzy… 5. prosince to bylo přesně 45 let, co zemřel Jiří Grossmann. V pouhých třiceti letech podlehl rakovině mízních uzlin. Nemoci, kterou už dnes lékaři umí léčit. Grossmann bohužel takové štěstí neměl. Naďa Urbánková (77), která se s ním znala řadu let a byla jeho velkou přítelkyní , Aha! pro ženy exkluzivně svěřila, jaký ve skutečnosti byl. Přiznala také, že nejtěžším okamžikem v jejím životě pro ni bylo, když svého kamaráda v krematoriu vyprovázela na věčnost tou nejkrásnější písní, kterou pro ni napsal.
S Naďou Urbánkovou Grossmanna dohromady svedla úplná náhoda. „Já jsem taková Andulka, která nic nevymyslí, ale osud mi dává do cesty jak to dobrý, tak do zlý, a já to tak musím brát,“ svěřila se Urbánková. Jirka Grossmann však byl tím nejlepším, co ji mohlo potkat. „Přesně si pamatuju, jak jsme se seznámili. Bylo to v roce 1964 a já jsem byla pozvaná na karlovarský filmový festival jako herečka z filmu Ostře sledované vlaky. Jirku jsem uviděla v hale, kde hrála kapela, se kterou zpíval a hrál. V té době jsem vůbec netušila, co je to za kapelu. Byli neznámí, ale líbili se mi,“ vypráví Urbánková s tím, že až druhý den je k sobě cesty svedly. „Stalo se, že druhý den mě pořadatel poprosil, jestli bych nepřijela zazpívat do Horní Břízy, kde se vyráběly kachličky. Měli tam typickou komunistickou slavnost. Hned jsem jim řekla, že nemám kapelu, jenže oni si mysleli, že když je člověk ze Semaforu, tak si stoupne na jeviště, začne zpívat a kapela okamžitě ví, co má hrát. Ale protože jsem byla mladá a drzá, tak jsem souhlasila,“ prozradila Naďa. A tam proběhlo to osudové setkání. „Za piánem seděl Jirka Brabec. Ptali se mě, co budu zpívat a já, že nevím. Měla jsem tenkrát nacvičenou jednu odrhovačku. Jen tak jsme si to přehráli, pak jsme šli k mikrofonu, kluci začali hrát a já zpívat za naprostého nezájmu publika. Měli tam přece párky a pivo. Podstatné však bylo, že nám se to líbilo. Jirka Grossmann mi hned nabídl, jestli nechci s nimi zpívat. Dal mi kazetu, abych si vybrala písničky, a za týden jsme se potkali ve zkušebně,“ prozradila zpěvačka.
Geniální textař i vtipálek
Za celou dobu, co se poznali, jí Grossmann napsal spoustu textů. Nebyla však jediná, která by se Urbánkové nelíbila. „Nosili mi písničky, a když se mi některá líbila, tak mi ji Jirka napsal česky. Musím říct, že byl úžasný v tom, že zvukomalebnost jeho češtiny se podobala zvukomalebnosti angličtiny. Ještě navíc to bylo velmi podobné obsahu toho anglického textu. Nejpodstatnější však bylo, že to byl text, který se mi vždycky líbil. Ne každý textař vám sedne. Ale Jirka vždycky. Nemusela jsem opravit jediné slovo,“ říká. Ačkoliv mohl Grossmann působit smutným dojmem nebo spíš zamyšleným, byl to velký vtipálek. „Jirka byl vždycky milý, legrační a rád vymýšlel ptákoviny. Když jsme měli představení v Semaforu a oni byli se Šimkem na jevišti, tak jsme nebyli v šatně, ale cpali jsme se v zákulisí k portálu, abychom viděli a slyšeli, co si v tu chvíli vymysleli,“ prozradila zpěvačka.
Měli zvláštní vztah
Urbánková s textařem trávili společně spoustu času. Přestože měli k sobě blízko, ani jednoho prý nikdy nenapadlo posunout přátelskou hranici na něco více. „Já jsem s Jirkou Grossmannem nebyla nikdy sama. Nikdy jsme neměli rande. Za prvé, on byl v té době, co jsme se potkali, ženatý. A já jsem vždycky manželství ctila. Potom i já jsem měla svůj závazek. Ale to není podstatné u lidí, kteří si jsou nějakým způsobem blízcí. A to my dva jsme byli,“ popsala zvláštní »pnutí« a dodala: „Možná že, když se narodíme příště, tak si k sobě třeba najdeme i bližší cestu.“
Při pohledu na Grossmannovu štíhlou postavu by jen málokdo věřil tomu, že to byl velký gurmán. Jeho největší vášní byla svíčková. Tu si vychutnával plnými doušky. „Když jsme jeli někam na zájezd, tak jsme se zastavili v hospodě čtvrté cenové kategorie. Dal si obvykle čtyři knedlíky plus další čtyři vedle na talíř. Nejdříve snědl knedlíky a omáčku a přivíral u toho oči. Pak si dal maso se šlehačkou a brusinkami. Jedl tak, že měl nahoru zdvižené malíčky, krájel to maso a tvářil se u toho blaženě,“ prozradila zpěvačka.
Svou nemoc tajil
Pak ale přišly těžké časy. Grossmann onemocněl rakovinou mízních uzlin. Urbánková se o jeho nemoci dozvěděla z divadla. „Myslím, že tahle zpráva přišla od Slávka Šimka nebo od někoho z kanceláře. Nikomu to neřekl. Nikdy se nám se svými bolestmi nesvěřoval,“ tvrdí zpěvačka. První náznaky toho, že Grossmann tuší, že tady už dlouho nebude, přišly v roce 1971. Urbánkové napsal jednu z posledních písniček s názvem Závidím. Její text o tom, že touží žít, všechny dostal do kolen. Od té doby, co paní Naďa tuhle skladbu dostala, ji zpívá pořád. „Dva dny před premiérou mi donesl František Ringo Čech kazetu s písničkou a řekl mi, ať mi k tomu napíše Grossmann text. A on mi ho hned druhý den přinesl. Všem nám z něho spadla brada. Když jsem ji zpívala, tak všichni poslouchali a byli ve vytržení z té krásy, kterou Jirka napsal,“ svěřila. To však Urbánková netušila, že právě touhle skladbou milovaného Grossmanna vyprovodí na druhý svět.
Zpívala mu u rakve
„Když Jirka zemřel, tak za mnou přišla jeho maminka a prosila mě, abych tu písničku zazpívala při obřadu ve Strašnickém krematoriu. Postavila jsem se nahoru na balkon, kde jsou varhany. Když jsem tam stála a koukala se, jak zajíždí rakev, měla jsem pocit, že jsem zestárla o čtyřicet let. Tehdy mi definitivně došlo, že Jirka odchází… Musela jsem se otočit zády, abych tu písničku horko těžko odzpívala. Nikdy na ten pocit nezapomenu,“ prozradila zpěvačka se slzami v očích. Není dne, kdy by si na Grossmanna nevzpomněla. „Dneska s věkem, se zkušenostmi a tím, co jsem se dozvěděla, vím, že Jiřík je tady s námi. Myslím na něj pořád. Když si s ním potřebuju promluvit, tak vím, že mě slyší. Dneska smrt člověka neberu jako naprostou ztrátu. Beru to tak, jako že se přemístil do jiného prostoru, který bohužel my nemůžeme vnímat tak, jak bychom si přáli. Pokud máme někoho rádi a oni mají rádi nás, tak jsou s námi pořád.“
Mohl se uzdravit, kdyby…
Největší paradoxem je však to, že pouhé dva roky po smrti Grossmanna, našli lékaři způsob, jak pacientům pomoci. Se stejnou chorobou bojovali před časem i Jiří Bartoška (69) nebo Karel Gott (77). „Před nedávnem jsem mluvila s jedním panem profesorem, který se od samého začátku věnuje výzkumu léku proti rakovině. Potkali jsme se a řekl mi: Víte, kdyby ten pan Grossmann počkal ještě dva roky, tak jsme ho vyléčili…Za dva roky od jeho smrti přišli na lék, který tenhle typ rakoviny dokáže zničit,“ prozradila Urbánková.